Ranní úvaha Jany Šrámkové: Lidstvo v zahradě

Nad jehněčím a vínem v těžkých sklenicích jsme hovořili o východiscích románu a možných přístupech autobiografického psaní. Pozval mě, jestli nechci příští týden přednášet v jeho semináři v Ankaře, ale já odjížděla z Turecka o den dřív. Kolem nás šuměl hovor dalších spisovatelů a překladatelů a smích potrhlé básnířky Alev.

Ranní úvaha Jany Šrámkové: Na straně vítěze

• Upravit
• Smazat

Že je v našich osobních diářích husto, na to jsme v dnešní době zvyklí už téměř všichni.

Říkal, že žil deset let v Cambridgi, a já se ho zeptala, jestli tam odjel za studiem. Slunce barvilo vodu do fantasticky lehké modři. Odpověděl, že tam jel na léčení následků mučení ve vězení a pak nebylo bezpečné se vrátit. Zaskočilo mi jehněčí. Jakoby omluvně dodal, že je Kurd. Jistě, i dnes - povídal nevzrušeně, zatímco mi doléval víno - vás tu mohou zatknout za to, že na veřejnosti mluvíte svým rodným jazykem.

Na závěr večeře mi nabídl, že pokud chci pár měsíců žít a psát na jednom z Princových ostrovů, mohli bychom si vyměnit bydlení. Já bych mohla dojíždět, vlastně doplouvat do srdce Istanbulu městskou lodní dopravou, která mi tu učarovala, zatímco on bude v té době rád pobývat a psát v Praze a spokojí se s obyčejným metrem. Jelikož jsem usoudila, že děti by doma místo maminky kurdského spisovatele neocenily, na výměnu nedošlo. Od té doby jsme se s Burhanem Sönmesem neviděli.

Vzpomněla jsem si na něj po dlouhé době před několika dny, kdy médii proběhla zpráva, že byl v Česku zadržen předák syrských Kurdů Sálih Muslim. Otázka, zda bude muž vydán do Turecka, kde ho čeká pravděpodobně doživotní vězení, mi vířila za očima. Jak se asi daří Kurdům v tureckém vězení dnes, kdy je všechno jen horší? A proč si právě Česká republika nenechá ujít příležitost uplatnit zatykač státu represivního režimu?

Ranní úvaha Jany Šrámkové: Ručit za slovo

• Upravit
• Smazat

Zkouším si je v duchu vyjmenovat, všechny ty výrazné osobnosti různých vědeckých oborů.

Salih Muslim byl nakonec propuštěn, dokonce překvapivě rychle. Jinak ale dopadli pronásledovaní čínští křesťané, kterým po nekonečném čekání a úspěšné integraci odepřela Česká republika azyl. Jako po tolikáté v posledních měsících pulzuje myslí neodbytné Co teď? Co můžu udělat? A žádná odpověď.

Vzpomínám na podobné nedělní ráno po prezidentské volbě, kdy se opuchlé oči nechtěly otevřít a mysl odmítala procitnout. Ale děti už znají účinné metody, jak člověka dostat z postele kdykoli. Do kostela jsem se s nimi toho rána vypravila jen pro vidinu, že je předám dětskému programu a budu moct hodinu nepohnutě sedět v lavici a zírat do jednoho bodu.

Ale i v tom hučení příboje v uších ke mně pronikla jedna věta: Dějiny lidstva začínají v zahradě. A za pár minut kazatel přelistoval objemným svazkem Bible a dodal: A dějiny lidstva v zahradě také končí, uprostřed sadu. Od té doby nosím ten obraz s sebou. Zakazuji si ho příliš interpretovat, hýčkám ho a neporušený tímto nabízím k volnému užití a útěše. Počátek a konec dějin lidstva se odehrává zahradě. V sadu stromů obtěžkaných ovocem.

Jistě, žádný obraz mysli nevyžene z hlavy fotografie nových obětí syrské války nebo portrétní fotografii zavražděného novináře Jána Kuciaka, které nám opakovaně vracejí noviny a zpravodajské portály. Netuším, jak s nimi žít, ani jak se jich zbavit. Jistě, lze sdílet, sepsat, podepsat, ale to je formalita. Jistě, budu se modlit, ale to je intimita.

Po dlouhé době zadávám do internetového vyhledavače jméno Burhana Sönmeze, svého dávného známého z Princových ostrovů, a zjišťuji, že v létě vyjde v nakladatelství Argo český překlad jeho románu Istanbul, Istanbul z tureckého vězení. Chci dělat víc - a tak si přečtu román... Chci dělat víc - ale můžu se jen každý den probudit do své zahrady.