Petr Vizina: Knihovnice nad knihy

Říkala mi nedávno známá, která se knihovnami zabývá, že ti, kdo chtějí být knihovníky nebo knihovnicemi, se ne vždy dobře trefují do zadání. Milují sice knihy, ale lidi vlastně nesnáší.

Čtěte také

Petr Vizina: Vyprávění Vzteklého čokla

Mají dojem, že v ústraní knihovny, v tichu mezi regály, budou mít od lidí svatý pokoj. Což je potíž, protože takové očekávání se s knihovnami budoucnosti míjí. Klíčem k úspěšnosti instituce v digitalizovaném světě je právě osobní ručení. 

Kdysi se mělo za to, že tím, co tvoří knihovnu, jsou samotné knihy. Jenomže konec cenzury po roce 1989 a pozdější digitalizace způsobily pozoruhodnou proměnu. Dobře ji ilustruje pohled na domácí police s knihami. Chybí v nich tituly, které mám vůbec nejraději. 

Nemám doma nic od americké jižanky Flannery O`Connorové, nemám doma paperbackové vydání Prezydenta krokadýlů od Warrena Millera, kterou fenomenálně přeložil buďto Josef Škvorecký nebo Jan Zábrana, nevidím tu povídky Issaca Bashevishe Singera, které úžasně převedl Antonín Přidal, není tu k nalezení Vaculíkova Sekyra, nejsou tu povídky Jana Balabána, Orwellovy eseje, kolymské povídky Varlana Šalamova ani Sidonův Sen o mém otci.

Čtěte také

Petr Vizina: Legendární číslo 261

Důvod je prostý, pokaždé když nějaká návštěva projevila o některé z těchto klasiků zájem, půjčil jsem je, což většinou znamená daroval. Ani ne z dobrosrdečnosti, spíš si uvědomuji, že čtenářská pozornost je dnes vzácnější než kdysi nedostupné knižní skvosty.

Zatímco píšu, prohlížím si dostupnost těchto knih na internetovém bazaru. Singerova stará láska je k mání ze 49 korun, Pěna dní od Borise Viana za sto dvacet, Prezident krokadýlů přesně za stovku, což je cena, kterou v naší čtvrti zaplatíte za velké a malé pivo. A z času na čas se v naší čtvrti poblíž kontejnerů objeví stohy knih, vystěhované domácí knihovny, které kdosi celý život budoval právě z obtížně dostupných titulů, ale už pro ně není místo ani v antikvariátech. 

Situace se totiž oproti starým časům zcela obrátila – můžete mít jakýkoliv text si zamanete. Český nebo cizojazyčný. Jenomže pozornost, soustředěná, neroztěkaná, té se nám nedostává.

Čtěte také

Petr Vizina: Halíkova věrnost místu

I pro moderní reklamu je naše pozornost nejcennější komodita. Proto není těžké knihy půjčovat, tedy spíš rozdávat při setkání s někým, kdo jim svou pozornost věnuje. Takový zájemce je výjimečný. Čtenářská pozornost je větší rarita než nejkrásněji vyvedená kniha. 

Pro knihovny to znamená, že čtenářstvo je vzácnější než police knih. Že vstřícnost knihovníků a knihovnic je důležitější než perfektně zásobené sbírky.  

Vzpomněl jsem si při rozhovoru se svou známou na Luise Borgese, argentinského spisovatele a dlouholetého ředitele knihovny v Buenos Aires. „Literatura je naslouchání něčímu hlasu,“ tvrdil Borges. „Nejdůležitější je číst, vstoupit do přímého kontaktu s literaturou, ponořit se do živého textu, spíš než se upínat na ideje a analytické výklady. Možná budete zpočátku rozumět jen málo z toho, co čtete, ale uslyšíte hlas. Definice literatury je naslouchat tomuto hlasu.“ Rozumím tomu tak, že knihovny budoucnosti budou spíš než sbírkou knih místem, kde se cvičí sluch.

Ale stejně by mě zajímalo, komu jsem svou Flannery O`Connorovou rozpůjčoval.