Pavla Vošahlíková: „Škola je a zůstane navždy věcí veřejnou či státní“

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Řada soukromých i úředních dokumentů svědčí totiž o tom, že před císařovninými reformami byla úroveň školství v českých zemích žalostná.

„Žáci se vztekají a zuří po celou hodinu jako blázni,“ uvádí doc. Vošahlíková jako příklad stížnost neznámého městského učitele. Podle něj nelze ve vyšších třídách učit, protože se žáci v jeho přítomnosti perou, převrhují stůl i lavice, hlasitě ječí, posmívají se mu, a když je chce potrestat, vytrhnou mu rákosku z ruky a vyhrožují mu.

Prestiž školy i učitelského povolání nebyla v těch letech největší – a příčina? Prim hrál praktickými zkušenostmi ověřený poznatek, že dlouhé vysedávání ve školních lavicích nepřináší žádný zjevný užitek. Studovat tehdy měl a mohl jedině ten, kdo se zajímal o kněžské povolání. Pro ostatní byla školní učenost zbytečná, neužitečná, mnohdy škodlivá.

Škola – učiteli pro soužení, dětem pro trápení. Takové názory v mnoha pamětnících budily dojem, že i po reformách zůstává škola stále stejná. Ale cesta k prohloubení všeobecné vzdělanosti, jak konstatuje doc. Vošahlíková, pokračovala. Přes všeobecnou školní povinnost postupně k občanské společnosti. Učitelé tak získali právo nosit uniformu.

Učitelské povolání bylo “povýšeno“ na říšský, případně zemský úřad. Uniforma jako viditelný odznak osobního postavení a moci. Toto privilegium v průběhu 19. století získávali vedle armádních představitelů i další špičky úřednictva. Právo nosit uniformu bylo pro stát levný prostředek, jak polichotit byrokracii a zajistit chod daných úřadů bez větších finančních ztrát. Zařazení učitelů mezi úředníky jim mělo připomínat, že jejich úkolem je vychovávat poslušné občany.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA |foto: Pedagogické muzeum J. A. Komenského

Až do reforem v 60. letech 19. století, v časech vlády císaře Františka Josefa I., zosobňoval učitel ve veřejné sféře autoritu, ke které měla mládež vzhlížet. Existenční problémy však takový pohled ztěžovaly, mnohdy neumožňovaly, jak říká doc. Pavla Vošahlíková. A dodává, že od 60. let předminulého století se situace začíná pomalu měnit.

Vzestup prestiže učitelského povolání způsobovaly jednak zlepšující se příjmy, ale především zkušenosti veřejnosti: „Vliv školní kvalifikace na individuální životní vyhlídky byl nepřehlédnutelný.“ Škola usnadňovala lepší uplatnění v jakékoliv praxi. Pavla Vošahlíková ve své publikaci Rákoska v dílně lidskosti (nakl. Academia 2016) konstatuje, že přes mnohé nedostatky byla škola jako instituce úspěšná. Působila současně jako nástroj, zrcadlo i součást různorodého životního stylu.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.