Pavla Horáková: Město vymknuté z reality

Turistický ruch a s ním spojené služby tomu zdání napomáhají. Trvale se tu usídlilo mnoho cizinců, někteří tu provozují svá pohostinství a přispívají k exotickému koloritu místa. V jednom – kupodivu českém – bistru trvale hraje italské rádio, takže iluze toskánské dovolené má i zvukovou kulisu.

Čtěte také

Pavla Horáková: O čase a dočasnosti

Mikulov, jak ho vnímám, se rozkládá na třech úrovních. Nejvyšší je rovina nebeská – bělostné stavby velebící Boha na Svatém kopečku se dotýkají oblohy, stejně jako věže zámku, kostela a Ditrichštejnské hrobky. Uprostřed je vrstva pozemská, kde se odehrává každodennost, a vespod se skrývá úroveň chtonická.

Pod vápencovými výchozy se klenou jeskyně. Pod domy přímo v historickém jádru se táhnou spletité sklepy plné zdejšího vína, s láskou opatrovaného, buď vyzděné, anebo přímo v přírodních jeskyních. V jiných sklepích zase zrají octy s rodokmenem, protože jen dobré víno dělá dobrý ocet.

Čtěte také

Pavla Horáková: Návrat do Broumova

Na svých procházkových trasách mám několik odpočívadel, kde se musím na chvíli posadit, když mám pocit, že bych se vší tou krásou mohla zalknout. Jedno je nad hradbami na zámecké terase s výhledem na bývalou železnou oponu i s někdejší celnicí. Vánek vzduchem nese vůni levandulových záhonů.

V zádech mám hmotu zámku, v jehož původních gotických zdech nejspíš ještě bloudí duch nebohé Perchty z Rožmberka, nešťastně provdané za hradního pána Jana z Lichtenštejna. Vpravo za obzorem mohutné chladicí věže dukovanské elektrárny vyrábějí oblaka, vlevo se zpoza horizontu vynořují a zas pod ním mizí štíhlá rotující ramena rakouských větrných turbín.

Čtěte také

Pavla Horáková: Kam šlápne vojenská bota

Různobarevné pruhy plodin v polních tratích Dolních Rakous, tak pestré proti našim sceleným lánům, jsou potěchou pro oči. Kdysi je zdejší soudružky učitelky označovaly za „chudobná políčka“, když se děti divily, proč krajina za hranicí vypadá jinak. Předěl mezi socialistickým a kapitalistickým světem tu totiž neskrývají hory ani hraniční hvozd, k sousedům je a vždycky bylo pohodlně vidět.

V období kolem letního slunovratu obzor ztmavne jen na chvíli. Slunce se zanoří a za pár hodin se objeví jen o kousek dál vpravo. Zatímco kamarádka na Šumavě se teprve chystá na sběr bezového květu, já tu před týdnem napaběrkovala pár posledních květenství sotva na dvě lahve sirupu. Cudně uzavřené květy smokvoní jsou už dávno zduřelé a čekají na své vosičky fíkovnice, aby je opylovaly a zaplatily za to životem.

Čtěte také

Pavla Horáková: Modlitby z rabínského vršku

Úroda bude, zdá se, ještě bohatší než vloni, bude se muset sklízet, sušit a zavařovat, aby plody nenaklovali kosi a nespásli špačci. Damašské růže s těžkou vůní Orientu už mají první kvetení za sebou.

Přijela jsem začátkem června do záplavy květů a aspoň část z nich stihla zpracovat na zavařeninu a zmrzlinu. Další kuchařské výboje budou pokračovat, až se keř vzpamatuje z jarního vzepětí a bude se umírněně rdít až do podzimu. Réva veltlínu pnoucí se po pergole už dává stín. Až za týden přijedu znova, na hroznech už budou ze špendlíkových hlaviček korálky a mediteránní atmosféra bude ještě o něco přesvědčivější. Mikulov je město vymknuté z reality, a čím víc času tam trávím, tím méně se mi chce ho opouštět.