Osudy Věry Mikuláškové

„Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka,“ radil v dopise z let 1937–38 Oldřichu Mikuláškovi jeho starší kolega Josef Čapek. Nepochybně se tím později nechala inspirovat, anebo se s tím jednoduše ztotožnila, i básníkova manželka ing. Věra Mikulášková. Paní Věra o sobě mluví málokdy, je typem člověka, který se zaměřuje na ostatní a na svět kolem. Na lidech hledá a vyzdvihuje pokud možno jejich dobré stránky, zatímco svět sleduje jasným, kritickým pohledem – ale neodsuzuje. To si spíš povzdechne a pustí se do další činorodé aktivity, která by stav věcí veřejných mohla pozvednout nebo aspoň udržet na stabilní úrovni.

„Žít po boku slavného muže je dost obtížné,“ připustila v jednom z rozhovorů, při kterých se ji přece jen podařilo přimět, aby řekla i něco o sobě. Podle jejích slov to však nebylo obtížné kvůli manželovi samotnému, nýbrž kvůli tomu, že někteří lidé-barometři se – podle toho, jestli byl básník právě slavný, nebo režimem zatracovaný – jednou k Mikuláškovým „lísali“, podruhé zase „přecházeli na druhý chodník“.

Manželské soužití ale tak či tak přináší i nelehké chvíle. Připomeňme další okolnosti, o kterých paní Věra píše v kapitole Dům u Mikuláška: V jednu slunnou dubnovou neděli při rodinné procházce po Botanické ulici v Brně uklouzla básníkovi noha a on upadl. Manželka i syn se zprvu smáli v domnění, že si z nich Oldřich Mikulášek tropí žerty – bohužel ale nešlo o žert. Básník pobyl řadu měsíců v nemocnici a do konce života jej pak provázely berle. Než ale z nemocnice v sanitce odjel, přestěhovala paní Věra se synem vše do Mikuláškova vysněného „šedého domu s balkony“ – pekařským autem, mezi obrněnými vozy, ruskými vojáky s puškami, obléhajícími protější tiskárnu. Ano, 21. srpna 1968.

„A pomohli dobří přátelé,“ připomíná Věra Mikulášková. Ona totiž na přátele nikdy nezapomíná, naopak, přátelství je u ní na prvním místě. Proto také její vzpomínkový cyklus není žádnou důkladnou autobiografií, ale souborem portrétů přátel – skvělých osobností české a moravské kultury. Tyto kapitoly jsme vysílali na pokračování v literárně-publicistickém magazínu Českého rozhlasu Brno Zelný rynk po řadu let. Jednoho dne jsme prostě začali – a paní Věra tvrdí, že tento cyklus vznikl z toho důvodu, že jsem ji o něj požádala a pak jsem na tom trvala. Držela jsem prý slovo. Rozhodující je ovšem to, že i ona dodržela slovo – a termín, vždycky. Ne na každého je takový spoleh. Na sebe je stejně náročná jako na ostatní: nikdy mě nezklamala.

„Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží jako na vlastním životě – jestli ten život něco obsahuje!“ pokračuje v citovaném dopise Oldřichu Mikuláškovi Josef Čapek. Paní Věra by nedovedla nedělat nic nebo se věnovat záležitostem, které nedávají smysl. O dámě jejího formátu lze bez zbytečného ostychu uvést, že se narodila 21. června 1928 a v roce 1952 nastoupila do brněnského rozhlasu. Tehdejší ředitel, spisovatel J. V. Pleva, přijal slečnu inženýrku Věru Trojanovou do zpravodajské redakce. Jako novinářka později spolupracovala s redakcemi různých novin i časopisů, ale v rozhlase byla brzy – protože se osvědčila – přeřazena do literární redakce. Právě zde se seznámila se svýmpozdějším manželem Oldřichem Mikuláškem, který sem jednoho dne přišel z Lidových novin – a rovnou na pozici vedoucího, jímž pak byl až do roku 1956, do svého odchodu do redakce Hosta do domu.

„Pozdravuj svou krásnou blondýnku,“ končíval později dopisy Mikuláškovi Jaroslav Seifert. „Krásná blondýnka“ nakonec z rozhlasu také odešla – a to do brněnské televize. Ne však proto, jak tomu bývá v jiných případech, aby mohla na obrazovce zúročit svůj fyzický půvab, ale do redakce vysílání pro děti a mládež. Od roku 1961 byla po léta její vedoucí, přestože nebyla ve straně, měla bratra v cizině a její manžel byl zakázaným autorem. „Ovládala jsem televizní práci,“ komentuje to stručně paní Věra. Nepochybně. Vždyť po roce 1989 ji do televize povolali zpátky, aby po dva roky působila jako ředitelka brněnského studia.

Partneři se v ideálním případě učí a rozvíjejí spolu, získávají zkušenosti – a ty jsou plodné, když se neobracejí pouze k sobě navzájem, tváří v tvář, ale když se o sebe také opírají zády, aby mohli pracovat a tvořit pro ostatní.

„Pište, jen když toho cítíte nejvyšší nutnost,“ zněla další Čapkova rada Mikuláškovi; myslím, že také to se naučili oba: básník i jeho žena. Pokud jde o vzpomínkové kapitoly, napsala jich pokaždé jen několik – pod tlakem obdivu a lásky k přátelům, kteří za léta dozráli ve významné osobnosti našeho kulturního života. „Já už si na nikoho nevzpomenu,"“ brzdila pak moje povzbuzování k dalšímu psaní. Avšak uznání a úcta k práci dalších a dalších tvůrců jí zase vždy znovu vtiskly pero do ruky. Spisovatelé, výtvarníci, herci, hudebníci, vědci i osobnosti dalších profesí v těchto portrétech, psaných vesměs na základě autentických prožitků, úžasně ožívají.

Paní Věra nepíše žádná suchá slovníková hesla, to si raději pro potěšení posluchačů vzpomene na „vařicí dny“ u sklářského výtvarníka Valéra Kováče a cituje i tehdejší prohlášení básníka Jana Skácela: „Halušky nežeru.“ Může si to jako autorka dovolit, a to ze dvou důvodů: protože cokoli píše, píše s láskou a porozuměním, a protože dbá na to, aby nezveřejnila jedinou nepravdivou, neověřenou větu. Vše pečlivě dohledává v korespondenci i dalších archivních dokumentech, v knihách a konzultuje s lidmi, kterých se to týká – ať už se zmiňovanými osobami (jsou-li ještě naživu), anebo s jejich potomky, přáteli, znalci.

„A teď pište (ale ne zbytečně často) a na mne se nezlobte!“ končí dopis Josefa Čapka z druhé poloviny třicátých let. Mohu vám doporučit něco podobného: Poslouchejte – a nechte v sobě každou kapitolu doznít. A nezlobte se, že jsou krátké. Věra Mikulášková vyznává zásadu, že méně je více, a také ji dodržuje. Jako všecko.