Od Musila k Mosulu. Orientální ústav – 100 let sbližování kultur

Před sto lety několik českých orientalistů (v čele s arabistou Aloisem Musilem a s podporou prezidenta T. G. Masaryka) iniciovalo v Praze vznik Orientálního ústavu. Jeho oficiální ustavení schválilo tehdejší Národní shromáždění 25. ledna 1922. Do vínku našeho mladého státu v srdci Evropy bylo tehdy dáno důležité, ambiciózní poslání: navazovat a rozvíjet kontakty a kulturní i ekonomické vazby nejen se svými sousedy, ale i se vzdálenou cizinou. Tento úkol plní Orientální ústav dodnes. Stal se tak jedním z nejstarších pracovišť tohoto druhu v Evropě. Jeho Všeobecná knihovna čítá přes 300 000 svazků a patří dnes k nejobsáhlejším v rámci Akademie věd.

O tom, jak se vyvíjel a proměňoval náš vztah k tzv. orientu, o jeho zvláštnostech i výzvách současné české orientalistiky se pojďme zaposlouchat ve vltavském Večeru na téma: Od Musila k Mosulu. Orientální ústav – sto let sbližování kultur.

Orient v kostce

Nejde jen o jazykovou hříčku. Musil a Mosul v názvu pořadu představuje také jakýsi pomyslný start a cíl našeho rozhlasového putování stoletím československého a českého poznávání kultur, náboženství, historie a současnosti tzv. orientu. Tedy oné nesmírně rozlehlé, různorodé a kulturně bohaté, ale také proměnlivé a nám dosud neznámé oblasti, jíž zpravidla míníme jižní Asii, Blízký i Dálný východ.

S Aloisem Musilem jsou spojeny počátky profesionální československé a české orientalistiky. Irácké město Mosul je pak místem, k němuž se v současnosti obrací pozornost mj. také českých vědců, kteří se zde angažují ve virtuální obnově historicky cenných architektonických památek zničených před několika lety tzv. Islámským státem, ale i nešťastným zásahem západních vojenských operací.

Čtěte také

V avantgardní čínské literatuře se cítím jako doma, má souvislost s aktuálním děním, říká sinolog František Reismüller

Na cestě od Musila k Mosulu se budeme pohybovat nejen v čase, ale i prostoru. Naše putování začneme v budově současného Orientálního ústavu, na adrese Pod Vodárenskou věží v Ládví, kde instituce sídlí od devadesátých let v Ústavu teoretické informatiky a automatizace. Jakkoli panelová budova vyhlíží poněkud přísně a nepřístupně, skrývá uvnitř mnohá dobrodružství. Dveřmi jednotlivých pracoven jako bychom vstupovali do rozličných krajů a končin, jako bychom otvírali nové poutavé, neznámé příběhy. Takže při troše fantazie zde během návštěvy, mezi všemi těmi knihami, časopisy, nejrůznějšími spisy a obrazovými materiály, můžete objevit orient v kostce.

Vzlety a pády československé a české orientalistiky

Ale Orientální ústav netvoří jen literatura a hmotné exempláře, nýbrž především lidé. Odborníci a odbornice, kteří se dnes už nerekrutují jen z Čech, ale v podstatě z celého světa. Promluvíme si aspoň s některými z nich. A začneme v pracovně PhDr. Jaroslava Strnada, hinduisty a indologa, který je zároveň historik a načrtne nám obrázek toho, jak se Orientální ústav proměňoval v toku let. Od založení až do současnosti.

Cesta, kterou naši orientalisté, ale též orientalistky za těch sto let urazili, byla a je nesmírně napínavá. Pomyslný Damoklův meč visel nad českou orientalistikou takřka nepřetržitě. Orientálnímu ústavu hrozil dokonce několikrát během jeho historie zánik. Devastující dopad na jeho činnost mělo zejména období tzv. normalizace. Také regenerace v porevolučních devadesátých letech 20. století byla pozvolná a provázela ji též řada turbulencí.

Čtěte také

Dan Bárta: Jižní Indie

Naopak paradoxně se Ústav rozvíjel v dobách pro naši zemi a společnost tragických. V době protektorátu například jej na rozdíl od vysokých škol nacisti nezavřeli a instituce tak mohla ve svých jazykových kurzech poskytnout útočiště některým specialistům a studentům. V padesátých a především šedesátých a počátku sedmdesátých let 20. století vycházelo v češtině nebývalé množství literárních děl. Jen namátkou zmiňme odeonskou edici Živá díla minulosti, v níž vyšla snad všechna klasická orientalistická díla, jako třeba Petráčkův a Hrbkův překlad Koránu, Bhagavadgíta, výbor z Avicenny, Tajná kronika Mongolů, Pět svátečních svitků, Epos o Gilgamešovi, Ibn Battútovy Cesty, indická Paňčatantra, Mýty starověké Mezopotámie, výběr staro a středoíránské literatury Oběti ohňům, Tibetská kniha mrtvých a řada dalších. Česká orientalistika se tehdy vyšvihla na špici v rámci Evropy a může se pochlubit i několika světovými unikáty. Jedním z nich je např. překlad kompletního díla indického autora Rabíndranátha Thákura od Dušana Zbavitele.

A kolika světově uznávanými osobnostmi se česká orientalistika může chlubit! Kromě již zmíněného arabisty Aloise Musila jsou to mj. chetitolog Bedřich Hrozný, egyptolog František Lexa, íránista Jan Rypka, indolog Vincenc Lesný, ti patřili k prvním členům Orientálního ústavu. A navázali na ně další: zakladatel koreanistiky Alois Pultr, indolog a mongolista Pavel Poucha a indolog a hindštinář Vincenc Pořízka, sinolog a poválečný dlouholetý ředitel Orientálního ústavu Jaroslav Průšek, zakladatel světově proslulé pražské sinologické školy, Vlasta Hilská, zakladatelka japanistiky a další a další. Ti všichni, mnohdy ve velmi obtížných podmínkách, razili cestu současným generacím.

Indičtí dalité, multikulturní Čína a islámská apokalypsa

Současná česká orientalistika je velice dynamická a kosmopolitní. Orientovaná nejen tradičně lingvisticky či historicky. Vstřebává moderní problematiku dnešní doby také prostřednictvím sociologie, politologie, teologie a dalších oborů. Není odtržená od života. Přibližuje dění v jednotlivých částech světa veřejnosti. Usiluje o nové pohledy a přesah. Všímá si dosud opomíjeného. Bohužel není v silách dvouhodinového pořadu pojmout a zachytit všechna témata, jimiž se současní orientalisté a orientalistky pod hlavičkou Orientálního ústavu v Praze věnují. Zmíníme tedy aspoň některá z nich, ta kulturně či literárně zaměřená.

Čtěte také

Dan Bárta: Čína

Indolog Pavel Hons nás zasvětí do dalitské literatury v tamilštině a prozradí i to, čemu se Indové smějí. O některých pokladech, které skrývá Všeobecná orientální knihovna, krátce pohovoří její ředitelka Reysa Alenzuela, mezinárodní knihovnice, jež přišla do Čech z Filipín. Sinolog Jakub Hrubý promluví o Číně jako „tavícím kotlíku“ nejrůznějších kultur a naznačí spojitost mezi středověkými a současnými narativy této země. Jeho kolegyně Táňa Dluhošová, současná ředitelka Orientálního ústavu, přiblíží vzájemné vztahy české, čínské a tchajwanské literatury. S arabistou Bronislavem Ostřanským si budeme povídat o islámské vizi apokalypsy i o súfijské cestě k dokonalosti. A jeho kolega Miroslav Melčák nás zavede do Mosulu, před i po fatálním islamistickém ničení místních památek. Osvětlí, proč tzv. Islámský stát vybíjí svou agresi zejména na objektech funerálního charakteru i jakým způsobem čeští vědci participují na alespoň virtuální záchraně těchto zničených architektonických skvostů.

Krátké rozhovory s jednotlivými odborníky a odbornicemi doplní tematické ukázky z převážně jejich vlastních překladů jednotlivých literatur v herecké interpretaci Evy Vrbkové a Jana Sklenáře. „Orientální“ atmosféru dotvoří hudba té které oblasti ve výběru Prokopa Fialky či dobové propagační šoty. Ale uslyšíme třeba také i to, jak zní jeden z nejstarších jazyků světa, sanskrt.

Psáno pro Týdeník rozhlas.