Miroslav Fojtík: rytíř mezi kameramany
Nebylo by filmu bez kamery. A co by si počala kamera bez kameramana? Když ji postavíte, třeba na stativ, a zapnete, bude „jen“ zaznamenávat. Teprve oko a cit kameramana vdechne záznamu život. A čerstvý držitel Ceny Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo Miroslav Fojtík vdechl život bezpočtu filmů.
Jako vyučený fotograf začínal ve filmových ateliérech ve Zlíně jako „holka pro všechno“. Přes Krátký film, vojnu a uhelné ostravské doly se dostal do Armádního filmu, kde strávil devět roků. A pak už na dlouhá léta zakotvil v Československé televizi. Celý svůj profesní život přitom zůstal věrný dokumentu. Dodnes s láskou vzpomíná na režiséry, se kterými pracoval. „Jsem jim vděčný, protože díky nim jsem se dostal k věcem, ke kterým jiní ani nepřičichli,“ vysvětluje. „Boněk, Fairaizl, Sklenář, Šikl, Špáta... S Jindřichem Fairaizlem jsem dělal skoro všechny jeho filmy, s Jaroslavem Šiklem jsem projel půlku světa a Honza Špáta – to byl, myslím si, náš nejlepší dokumentarista… A dneska jsou skoro všichni po smrti,“ podotýká smutně. Totéž platí i o kolezích kameramanech. Za toho nejlepšího, minimálně ve své době, pokládá Fojtík Jaroslava Kučeru.
Jako kameraman si zkusil nejrůznější dokumentární žánry, a u všeho, jak říká, byl rád. Dodnes legendární a vzorové jsou jeho filmy a sekvence z olympiády v Mexiku v roce 1968. „Bohužel se televizní redaktoři chovali k našim zasílaným materiálům dost necitlivě. Z filmů si vybírali krátké sekvence, a ty ostatní už nevrátili. Z filmů z mexické olympiády se tak spousta věcí ztratila, úplně vypadly například záběry skokanky do vody Mileny Duchkové, která tam tehdy vybojovala zlatou medaili,“ stýská si kameraman. Podobně nedostupné jsou dnes jeho záběry ze srpna 1968, z okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Posílali jsme je do Vídně, a tam je hned vysílali v televizi. Když jsme je ale chtěli později použít do dokumentu, nešlo to. Rakušané za ně chtěli naprosto nepřijatelné peníze,“ zlobí se Fojtík. Při dokumentování dramatických událostí mu přitom nejednou šlo o život. „Vojáci na mě mířili samopaly, honili mě, ale lidé mě zachránili. Tehdy byli báječní. Při jedné z takových situací organizoval moji obranu režisér Milan Maryška,“ vzpomíná.
Tibet, jak ho už nikdy nikdo neuvidí
Do našich kin přichází unikátní československý dokumentární film o Tibetu z roku 1954. Původně plánovaná oslava stavby silnice z provincie S´Čchuan do Lhasy se mimoděk stala svědectvím o okupaci a anexi původně svobodného území se svébytnou kulturou, a o utrpení dělníků, kteří byli nuceni pracovat v nebezpečných podmínkách bez jakékoliv ochrany, a nemálo jich na stavbě zanechalo i svůj život.
Ceny za celoživotní dílo, kterou mu udělila Asociace českých kameramanů, si velmi váží. „Dostal jsem se do společnosti kolegů, kteří tuhle cenu dostali přede mnou. Jan Čuřík, Vladimír Novotný, Josef Vaniš, Josef Illík… se všemi jsme byli kamarádi. To, že jsem teď s nimi v jedné skupině, je pro mě velká čest,“ vyznal se jedenadevadesátiletý Miroslav Fojtík vltavské Mozaice a jedním dechem dodal: „Musím přiznat, že ten můj život dokumentárního kameramana byl krásný. Kdyby to šlo, rád bych si ho, i se všemi problémy, ještě jednou zopakoval!“
