Lucy Kirkwoodová: Moskyti. Vědět, nebo věřit? Rodinná tragikomedie z vědeckého prostředí

V mimořádně obsažné i aktuální hře Moskyti z roku 2017 autorka předestírá příběh dvou rozdílných sester. Starší Alice (41) je špičková vědkyně, pracuje v Ženevě v CERNu jako členka týmu, který právě chystá ke spuštění Velký hadronový urychlovač částic, aby potvrdil existenci Higgsova bosonu a rozšířil znalosti lidstva o vzniku vesmíru a podstatě hmoty. Mladší Jenny (39) je v jistém smyslu pravým opakem své výjimečně inteligentní sestry. Nejenže nepodědila nadání pro vědu, ale vypěstovala si apriorní nedůvěru ke světu odborníků v bílých pláštích, kteří si na její vkus až příliš často protiřečí. Mnohem víc souzní s tím, co se píše v dezinformačních článcích na sociálních sítích, snad proto, že jí klasická medicína dlouho neuměla pomoci otěhotnět.

Veřejnost je dlouho rozdělena na dva tábory: jedni si myslí, že věda dokáže všechno, druzí se bojí, že ti první mají pravdu (Thomas Pynchon: Mason a Dixon)                                                                          
citát, který Lucy Kirkwoodová vetkla do záhlaví své hry

Rodinnou konstelaci doplňuje ještě matka obou sester, Karen, bývalá vědkyně, která se obtížně vyrovnává se stářím a úbytkem životních sil, Luke, syn Alice, který si zoufale nerozumí se spolužáky na švýcarském gymnáziu a zároveň se nejspíš poprvé zamiloval do kamarádky Natalie, a entomolog Henri, s nímž Alice momentálně v Ženevě žije; Lukův otec totiž kdysi od rodiny odešel neznámo kam.

Vědět a věřit…

Lucy Kirkwoodová nechává ve své hře na sebe narazit vyhraněné a v mnohém těžko slučitelné osobnosti a způsoby myšlení jako částice v urychlovači. Ukazuje tak nejen zaslepenost, s níž často po většinu času každý sledujeme jen vlastní životní trajektorii, ale i názorovou roztříštěnost dnešního světa, ve kterém obtížně nacházejí společnou řeč i ti, kdo jsou si nejblíž.

Zároveň zajímavě zpochybňuje předpoklad, že vysoké IQ s sebou automaticky nese lepší porozumění životu a pocitům ostatních. Alice je bezpochyby chytřejší než Jenny, ale problémy jejího syna nakonec mnohem líp chápe mladší sestra a dokáže mu z nich pomoct.

Informační věk je věkem úzkosti. Zdá se, že možností zániku lidstva, zničení planety a konce vesmíru vůbec je nekonečně víc než vyhlídek na přežití. Pod tíhou téhle neúprosné apokalyptické statistiky rezignoval na svůj rodinný život Lukův otec, který se po svém odchodu stal pro Alice a svého syna nepřítomným elementem, částicí podobně nestabilní jako Higgsův boson. Proti jeho destruktivní energii ale stojí Alicino (a snad i autorčino) přesvědčení, že v životě je lepší věci tvořit, ne ničit.