Karel Hvížďala: Bilanční vyznání Františka Koukolíka s jedním paradoxem

Velkým obloukem se vrátil k tomu, co ho už i jako gymnazistu a zvědavce zajímalo, když se snažil co nejvíce si zapamatovat tuším z Masarykovy encyklopedie. Jde o soustředěný pokus zapsat a seřadit podle abecedy to, čím se padesát let zabýval.

Každý, kdo si alespoň pár jeho knížek přečetl, si jistě zapamatoval jedno slovo, které se v nich vyskytuje s velkou frekvencí, a to je stupidita, kterou definuje jako zhroucení vztahu mezi chováním a prostředím.

Karel Hvížďala: Jitka Vodňanská a Karl Ove Knausgard

Když jsem dočetl „vzpomínky mé paměti“, jak píše v úvodu knihy Voda, která hoří Jitka Vodňanská, vzpomněl jsem si na Karl Ove Knausgarda, norského spisovatele a autora trilogie Můj boj.

Ta se v lidských dějinách projevuje hlavně u deprivantů, mezi něž bohužel patří od nepaměti značná část politiků, kteří nezřízeně touží po moci. A protože je tato závislost podle něj mohutnější, než je závislost na jakémkoliv druhu drogy, výsledkem může být kolaps civilizace.

Jestliže totiž národ a stát nebude kontrolovat úspěšně psychopaty, pak budou úspěšní psychopati kontrolovat národ a stát. Je to způsobeno i tím, že moc je v důsledku jen schopnost přimět lidi, aby učinili něco proti své vůli, což společnost debilizuje. O lidech s těmito schopnosti se často říká, že jsou machiavelisté.

František Koukolík jim věnoval jedno heslo a jak je jeho častým zvykem, vychází z konkrétních vědeckých pokusů či ze zavedené snahy danou úchylku měřit. Tak třeba zrovna machiavelismus je možné měřit stobodovou stupnicí.

Skóre nad 80 se považuje za vysoké: takoví lidé jsou cyničtí, povznesení a lhostejní, praktičtí a snaží se být nadřazení. Konvenční morálkou se nezabývají, ideologicky se neangažují. Podvádějí, manipulují a využívají druhé lidi. Činnost mozku machiavelisty se od činnosti mozku jiného člověka odlišuje.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Warholův časopis Interview a jeho role v dějinách žurnalistiky

Jak známo, rok před 50. výročím oznámil vydavatel David Hamilton konec amerického měsíčníku Interview.

Bohužel posuzovat takovou obsáhlou práci pro člověka, který má jen selektivní znalosti, je velmi těžké, a proto se mohu přesněji vyjádřit jen k heslu, které se týká médií. V něm Koukolík cituje Johna Swintona, který byl šéfredaktorem po devíti letech existence New York Times v letech 1860 až 1870. Ten prohlásil, že „ani jeden z žurnalistů si neodváží napsat, co si opravdu myslí. Pokud byste to udělali, v tisku se to neobjeví.“

Jenže skutečnou slávu těchto novin založil až jeho následovník Adolph Ochs a ten naopak trval na výkonu kontrolní funkce médií nad politiky machiavelisty. A právě jeho odkaz přivedl tento list až k tomu, že v roce 1972 sehrál důležitou, byť sekundární roli, při aféře Watergate, po které musel opustit prezidentský úřad Richard Nixon či v roce 2016, když byly zveřejněny rešerše Panama Papers.

Prostě i Koukolík tímto krokem předvedl to, o čem tato kniha často hovoří, že nechá-li se člověk unést emocemi, snadno se jeho chování vzdálí od skutečného prostředí. Tím paradoxně stvrdil, že má pravdu.