Hudba ze Skotska: Steampunkové dudy, víly z rašeliniště a policejní dohled

Lau stále hoří nápady a v euforicky nejvypjatějších okamžicích budí dojmem trojjedinosti. Kytarista a zpěvák Kris Drever, houslista Aidan O´Rourke a akordeonista Martin Green vydají za celý orchestr a na scéně anglického folku patří mezi totální mimozemšťany, přesto byli v prestižní anketě BBC Folk Awards čtyřikrát vyhlášeni kapelou roku.

Hudbě Lau nelze odolat, vzdoruje totiž kategorizaci. “Akustický tradiční folk? Ne. Experimentální? Ne. Módní nu-folk? To už vůbec ne. Oni hrají Lau music,” napsali o trojici v The Guardian. Lau kombinují vlivy irských, skotských a anglických harmonií do na první poslech složitých, technicky brilantních, originálních skladeb, které po chvíli, než by vás akademicky uzemnily, do vás napumpují pyrotechnickou energii, až nevíte, jestli se vám to nezdá. Ne vždy je to ale o instrumentálním adrenalinu, Lau spíš častěji připomínají tvůrce vzdušných zvukových obrazů, ze kterých občas vystupují podivně krásné písně s Dreverovým hlasem.

Nové album The Bell That Never Rang natočili znovu ve svém druhém domově, studiu Castlesound nedaleko skotského Edinburghu. Vévodí mu stejnojmenná sedmnáctiminutová skladba s doprovodem The Elysian Quartetu, jehož kaskádovité, disharmonické vedení smyčců podle Lau inspiračně míří ke smyčcovým aranžím Beatles. Zbývajícím skladbám už dominuje pouze trio, podkládající akustické nástroje ambientní elektronikou a pro rockovým myšlením. Po natočení základů navštívili New York - procházeli kluby, kontaktovali se s nejrůznějšími tvůrci a nevynechali Johna Zorna. Volba Joan Wasser aka Joan As Policewoman má dva důvody: její kombinaci rocku, popu a klasiky obdivují a potom, předpokládali, že produkční s nulovým vztahem k tradiční hudbě by jim mohla nabídnout čerstvý pohled na ní a radikálněji je odstřihnout od zavedených postupů. Předpoklad naplněn: lepší album Lau dosud nenabídli.

Na ostrově Skye se vílám v elektrorockovém rašeliništi evidentně daří. Peatbog Faeries nejsou tak dunivě agresivní a do světa rozkoukaní jako mezinárodní Afrocelts, ke kterým bývají občas přirovnáváni; tedy až na ten absentující zpěv. Instrumentální skupina zůstává přes dvacet let na půdě Skotska a ostrova Skye, ale že by si s elektrobeaty dávali načas, nepřipadá v úvahu - hned úvodní energicky bouřící skladbou Is This Your Son? zatrhávají myšlenky na zásnuby s "keltským vánkem". Hudba Skřítků z rašeliniště plyne z kombinace mistrovsky odehraných akustických nástrojů, rockové rytmiky a elektroniky. Sedmé album Blackhouse je přesně ta nahrávka pro milovníky ryčných dud, píšťal (Peter Morrison) a houslí (Ross Couper): oba nástroje zvuku vládnou; v tišších pasážích i v celokapelové extázi přecházející s kytarou Toma Saltera v těžkotonážní rockový nátěr.

Jedenáctičlenné skotsko-irské Treacherous Orchestra vedou možná nejlepší dudáci své generace: Ali Hutton a Ross Ainslie. Početný ansámbl sestavili v roce 2009 na objednávku festivalu Celtic Connections v Glasgow. Zadaní znělo: mohutný zvuk dud, distorzních elektrických kytar, banja, rockové rytmiky a elektrobeatů. Zkrátka keltská válečná vřava, ve chvílích klidu ztišená akordeonem, houslemi a píšťalami. Treacherous Orchestra tvoří muzikantské hvězdy z průzkumnických, s rockem i elektronikou pracujících skotských kapel Wolfstone, Peatbog Faeries, Shooglenifty a Salsa Celtica. Irský výsadek je pak znamenitě doplňuje: bodhranista Martin O’Neill a banjista Éamonn Coyne sbírali zkušenosti například po boku Bély Flecka a flétnista a hráč na whistle Kevin O’Neill má za sebou bohaté zkušenosti s jazzmany.

Treacherous Orchestra skládají vlastní skladby, konvenující s osobitě humorným výkladem post-apokalyptického steampunku. Téma druhého alba Grind - energií sálající industriální prostředí těžkého průmyslu - zosobňuje podsaditý, olejem a mourem ušpiněný kovář, kterému se v huťařských brýlích zrcadlí výbuchy jisker.