Buď krásná a buď zticha, to už dnes na ženy neplatí. Kanadská spisovatelka Nancy Hustonová byla hostem Festivalu spisovatelů Praha 2019
Tomu, jak zhoubně na ženy působí stereotypy krásy vytvářené společností i médii věnovala autorka několik románů i non-fikčních knih. Přestože dřív věřila, že krása může spasit svět, dnes už podle svých slov není tak naivní. O roli krásy v současném světě mluvila také na letošním Festivalu spisovatelů Praha 2019, který hostil i amerického prozaika Michaela Cunninghama nebo ikonu feminismu Germaine Greerovou.
Čtěte také
Co je to první, co se vám pod pojmem krása vybaví?
Hodně jsem přemýšlela o knížeti Miškinovi z Dostojevského Idiota, který věří, že krása může spasit svět, ale nakonec zjistí, že to tak není. Já sama jsem kráse věnovala několik esejí, například tu nazvanou „Reflections in a man´s eye“. V textu jsem se ptala, co pro ženu znamená být krásná, a jaký vliv má společenské pojetí krásy na život žen, a to speciálně ve dvacátém století, kdy ho podtrhl rozmach fotografie, filmu a nových technologií. V další eseji, nazvané „Sois belle, sois fort“, jsem pak mimo jiné psala o pastech, do kterých stereotypy krásy, kterým ženy od útlého věku podléhají, ženy často vhání. Název odkazuje na výraz, který existuje ve francouzštině, a který ženám říká „buď krásná a buď zticha“. A zároveň na to, že ke kráse existuje i určitý ekvivalent pro mužský svět, a to je síla. Mladí muži jsou od dětství vedeni k tomu, aby byli za všech okolností silní. Myslím si, že muži nemohou skutečně porozumět ženám, dokud nepochopí, jak velkou úzkost v nich může vzbuzovat fakt, že jsou od dětství předmětem pohledu, který je rozděluje na dvě osobnosti. Na tu, kterou se cítí být uvnitř, a na tu, která je pozorována a posuzována zvenku. Pak je tu samozřejmě umělecká krása – krása, kterou přináší hudba, literatura, obrazy. Docela dlouho jsem věřila, že umění určitým způsobem může měnit svět, ale dnes už nejsem tak naivní. Lidé tu během století nechali tolik krásy, ale nic podstatného to nemění. Násilí nebo rasismus jsou pořád tady.
Napsala jste patnáct románů, dvanáct non-fiction titulů, dvě divadelní hry a tři knihy pro děti. Ze všech vašich knih ale existuje v českém překladu jediná, román Rodová znamení (Odeon, 2008). Pozoruhodný text, vyprávěný z perspektiv čtyř šestiletých dětí, které reprezentují čtyři generace jedné rodiny. Vzpomenete si, co vám dalo impuls k napsání téhle knihy?
Dlouho jsem chtěla napsat knihu s dětskými charaktery, protože mě vždycky děsil způsob, jakým o dětech a dětství píší muži. U některých autorů necítíte jen misogynii, ale i silnou nenávist k reprodukci, což je především záležitost francouzské intelektuální tradice, týká se třeba i knih Milana Kundery. Jejich obraz dětství absolutně neodpovídá tomu mému. Neodpovídá tomu, kým jsem byla jako dítě, a neodpovídá ani zkušenostem, které mám jako matka. To je jedna věc. Tou druhou je pak silná diskrepance mezi tím, jak se k dětem přistupuje v rozvinutých zemích a jaké podmínky mají v zemích třetího světa. V rozvinutých zemích jsou rodiče postiženi touhou poskytnout svým dětem naprosté bezpečí a komfort, což je často až komické. Třeba v Americe, když k sobě malý chlapec správně přiřadí dva kousky lega, se rodiče mohou zbláznit. Je to směšné, zvlášť když si uvědomíte, že na druhém konci světa vyrůstají děti na ulicích, bez rodičů, v absolutní chudobě. Chtěla jsem upozornit na tyto rozdíly, a podívat se na nejrůznější facety života dětskýma očima. Kniha představuje čtyři generace, které vidí, jak se v průběhu druhé poloviny 20. století odehrává válka. Nejprve ta druhá světová, potom studená, následuje Bushova válka v Iráku a válka v Libanonu. Každé z dětí vyrůstá v prostředí, kdy dospělí kolem podléhají pod vlivem války silným emocím: strachu, hněvu, zlosti a úzkosti. A ty děti se v tom snaží přijít na to, kým vlastně jsou.
Tento román je mimo jiné knihou o jizvách, které dětští hrdinové utrží, a které se jako rodová znamení přenášejí na generace jejich potomků. Do jaké míry vás při psaní motivoval fakt, že vy sama jste jedno silné trauma v dětství prožila? Když vám bylo šest, opustila vás Vaše matka.
Ano, když mi bylo šest let, má matka odešla. Dnes si rozumíme a máme spolu dobrý vztah, ale tehdy to samozřejmě trauma bylo. Na to, kdo jsou mí rodiče, a proč v životě jednali, jak jednali, jsem se ptala v řadě svých knih. Mé trauma se mi tedy zároveň stalo darem. Samozřejmě to bolí, ale ta bolest zároveň rozvíjí vaše porozumění, prohlubuje intuici. A pokud to přežijete, a nestane se z vás psychopat nebo kriminálník, pak z traumatu můžete i těžit, můžete díky němu lidsky růst. Trauma v sobě má zároveň něco literárního, románového, nutí vás o věcech neustále přemýšlet, převracet je ze strany na stranu, a vytvářet si nejrůznější hypotézy toho, co mohlo být nebo by mohlo být, kdyby…
První kniha, ve které jste se s odchodem matky vyrovnávala, byl ale román Slow Emergencies z roku 1994. Což je zároveň i kniha o tanci…
Čtěte také
Ano, je to kniha o konfliktu mezi tancem a mateřstvím. Hlavní postavou je mladá žena Lynn, která je vdaná za profesora filosofie. Na první straně knihy porodí dítě, Angelu, a stane se šťastnou matkou. Zároveň se ale chce co nejrychleji vrátit ke kariéře tanečnice. To se jí také podaří, ale brzy otěhotnění znovu. Když porodí druhé dítě, všechno se změní. Dcera Marina se totiž nehodlá přizpůsobit, stále něco vyžaduje, a mateřství se tak pro Lynn stává těžkou zkouškou. Po dlouhých vnitřních bojích se nakonec rozhodne odejít. Své dcery pak potká o řadu let později, kdy se obě vyrovnávají se svými problémy. Angela, která se stane herečkou, chová ke své matce hluboký vzdor a hněv, Marina, skvělá studentka, zase trpí anorexií a je posedlá holocaustem, válkou a zlem. Bylo pro mě těžké tuto knihu psát, napsala jsem asi patnáct verzí příběhu. Snad mohu říct, že se to nakonec podařilo, protože mi dodnes píší ženy všech věkových kategorií a děkují mi, že jsem napsala knihu o ambivalencích mateřství.
Tento těžký zážitek z dětství a následně snaha dopátrat se příčin matčina rozhodnutí stály u zrodu dalších vašich knih. Znamená to, že vám literatura pomohla a pomáhá se s realitou lépe vyrovnat, lépe jí čelit? Je tohle důvod, proč píšete?
Na tuhle otázku bych odpověděla citací Samuela Becketta: „Psaní je to, co umím nejlépe“. Psaní pro mě zároveň odjakživa znamenalo možnost vytvořit si paralelní prostor, ve kterém můžu dávat věcem hlubší smysl. Dnes se ale dívám na svět a říkám si, že už možná nic dalšího nenapíšu. Řada věcí mi připadá důležitější než psaní knih. Nemám potřebu stát se bohatší nebo známější. Mám v životě vše, co potřebuji, a chci dělat co nejsmysluplnější věci.
Čtěte také
Možná budete pokračovat v psaní esejí a non-fiction knih…
Možná. Důležité je ale říct, že moje eseje často vycházejí z mých románů. Například v roce 2010 jsem vydala román „Infra Red“, ve kterém vyprávím o ženě s velmi složitým dětstvím. V dospělosti se z ní stane fotografka, která užívá infra-červenou fotografii. Fotí převážně své milence v nejrůznějších situacích, a to i ve chvílích, kdy se milují. Bylo pro mě těžké text psát, protože v realitě existovalo jen málo podobných příkladů. Nejblíž byla asi americká fotografka Diane Arbus, která mou hlavní hrdinku do značné míry inspirovala. V návaznosti na tuto knihu jsem pak napsala svou esej o kráse a mužském i ženském pohledu. Román Rodová znamení zase inspiroval knihu, kterou jsem pojmenovala The Tale-Tellers: A Short Study of Humankind (2008), která je mou nejúspěšnější a nejpřekládanější nonfikcí. Díky práci na románu jsem si uvědomila, do jaké míry jsou naše identity utvářeny nejen kulturou a náboženskými tradicemi, ale i příběhy, které jsou nám od dětství vyprávěny. Jak jsme závislí na všech možných druzích fikcí – na historických a náboženských příbězích, na narativech všeho druhu. To oni nás sdružují dohromady, do soudržných skupin, ve kterých si tyto příběhy předáváme a sdílíme je. Samotný lidský jedinec nic neznamená, sám nemůže a nedokáže přežít. To samé řekl o deset později i izraelský historik Noach Harari v úspěšných knihách Sapiens či Homo Deus.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
