Alena Zemančíková: Komedie o skříni

2. srpen 2018

Nikdy jsme neměli hezky zařízený byt. Nikdy se totiž zařízení bytu nevybíralo jako celek.

Jen jednou, když si moji prarodiče pořídili ve 20. letech minulého století v Praze na Letné byt s pomocí Družstva Národní banky (dědeček tam byl zaměstnán) a zařizovali ho celý najednou. Byt byl velký a dost nóbl. Po babiččině smrti jsme bytu pozbyli, tehdy existoval pojem „nadměrné metry“, kvůli nimž člověk buď mohl dostat do bytu nájemníka, kterého si nevybral, anebo i o byt přijít.

Teta tehdy byt vyměnila za menší, blíž svému pracovišti. Druhá dcera toho domu, moje matka, se v roce 1955 odstěhovala do pohraničí. S mým otcem si pořídili zařízení do bytu v tachovském bazaru, ale nemyslete si, že to byly nějaké cenné kousky z interiérů po Němcích, takové se v bazaru neprodávaly, ty si dovedli přímo v interiérech najít jinačí znalci.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Rozhlas po drátě

Rozhlas po drátě

Poslech rozhlasu v mém dětství v 60. letech 20. století byl těsně spojen s rozhlasem po drátě.

Měli jsme dvě křesla, černý kulatý stůl a židle, skříň, knihovnu a různé skříňky z možná docela originální kuchyně, moje pokroková matka je natřela pestrými barvami v tehdy moderním bruselském stylu a v tom jsme žili až do chvíle, kdy jsme se z Tachova definitivně odstěhovali.

Když zemřela moje druhá, plzeňská babička, byl bratr na vojně a já v podnájmu, věci z jejího bytu jsme vůbec neměli kam dát a rozdali jsme je kamarádům, případně spálili na hromadě. Dnes mě to mrzí, nechtěla bych, aby po mně takhle vůbec nic nezbylo.

Když jsme pak s mým mužem zařizovali vlastní domácnost, skládali jsme ji zase z různých odložených a provizorně uskladněných kusů jiných známých. Vzhledem k popsané životní praxi nám to nevadilo. Jediná věc, která putovala po všech štacích, byla těžká hnědá skříň s prosklenými dvířky. Pocházela z původního nóbl interiéru na Letné a v očích mé – víme už jaké – matky našla milost, protože byla naprosto střídmá, hranatá, s pěkným jednoduchým mosazným kováním. Stala se z ní moje knihovna a můj muž ji natřel matnou zelenou barvou na školní tabule, aby splynula s ostatní veteší, natřenou stejně.

Moje děti jako by znaly už rovnou, čeho jsem se já dopracovávala celý život. K ničemu neměly sentiment, až se mě někdy dotklo, jak vůbec nesdílejí moje vztahy k jednotlivým věcem (a víte už, že opravdu jen jednotlivým), které přece doprovázely životem i je. Při každém malování se vždycky něco rozbilo a něco nevešlo a něco vyhodilo.

Alena Zemančíková: Na kolejích…

Svojkovice, železniční stanice

Byl večer, padala tma a na zastávce osobního vlaku Beroun – Plzeň ve Svojkovicích u Rokycan jsem vystoupila já jediná.

Prosklenou skříň můj syn, když dělal v pokoji podlahu, snášel sám po schodišti o patro níž a přitom rozbil skla a ulomil kus lišty. Skříň pak stála několik let v přízemní nezařízené místnosti, kam se ukládají kola a lyže a všelijaký nepořádek. Na otázku, jak se mohlo stát, že se skříň tak pochroumala, když předtím bez úrazu vydržela několikero stěhování a dožila se ve zdraví sta let, řekl, že je hrozně těžká a že mu vyklouzla. Hm, a mně nikdy, pomyslela jsem si, neměls ji táhnout sám.

Řekla jsem to ale jen v duchu, přece se nebudu hádat o skříň. A tak jsem jen řekla, jak jsme ji kdysi natírali tou zelenou barvou, protože jsme chtěli mít bytové zařízení, posbírané z veteše, elegantně pojednané. Syn mi na to odvětil své obvyklé: no jo, ty a elegance, a mě se to dotklo. Rozloučila jsem se a odjela. Ale cestou se mi hlavou honily myšlenky na babičku, tetu a mámu, které mě učily vlastním příkladem, že člověk má jít životem nalehko, nelpět na věcech, ale hledět si spíš lidí. Někdy mám pocit, že si mě nikdo nehledí, napadlo mě lítostivě. A ještě, že jak si má jeden hledět lidí, kteří  tady nejsou, nemá-li po nich žádné věci? Dokud člověk ty věci má, to se mu to mluví.

Za čtrnáct dní jsem znovu navštívila rodinu svého syna. V té přízemní místnosti mezi koly a lyžemi jsem ho zastihla, jak odstraňuje ze skříně louhem ten zelený nátěr a hrozně při tom nadává. Ale taky říká, že ta skříň je vlastně krásná, že má perfektní proporce a je z kvalitního dřeva. Proto je asi tak těžká, řekla jsem, abych něco řekla. Jo, a budu ji muset zase vynést nahoru. Nejsem já blázen?

Jsi, říkám nahlas, ale v duchu si myslím opak a musím vyjít ven, abych odolala pokušení říct něco sentimentálního, za co by mě zase zpražil.

Spustit audio