Alena Scheinostová: Země živých

Alena Scheinostová: Až naprší a uschne

• Upravit
• Smazat

Je to v suchu, zvykli jsme si říkat, když se nám něco zdálo vyřešené a zajištěné.

Proč sem jedete? Ten pas je diplomatický? A kolik máte peněz? Konečně nasedáme do terénní toyoty a pouštíme se do afrického vnitrozemí.

Až tady u rovníku, mimo turistické trasy a zázemí civilizace, si člověk naplno uvědomí to, co zná z průvodců, cestopisných dokumentů i z vyprávění humanitárních pracovníků a reportérů, co tu už pracovali před námi. To je ta „nepředstavitelná chudoba“, přiřazujete si, když projíždíte slumem, jeden přístřešek na druhém, na plůtku nějaké hadry, lidé v odstínech hnědé, děti, psi, stánky s podřadným alkoholem.

To je ta „neuvěřitelná zeleň“, žasnete vzápětí, když vyjedete z města a donekonečna se otevře zvlněná krajina listnatých lesů, obřích travin a střapatých políček s maniokem. A jedna vesnice za druhou, Středoafrická republika je jednou z nejchudších zemí světa, a tak tu vedle domků z nepálených cihel vidíme i chýše z větví a slámou na střeše, a i v těch žijí lidé. Prašná silnice, červená hlína a na ní lidé, s nohama od červeného prachu a otepmi dříví na hlavách. I dnes je potřeba nějak uvařit.

Skrytá Středoafrická republika

• Upravit
• Smazat

Někdy se stane, že ze státu zmizí většina populace. Odehrálo se to taky na přelomu 19. a 20. století na území dnešní Středoafrické republiky.

„Když něco porazíš, hlavně nezastavuj,“ vysvětluje šofér. Přes rozbitou cestu přebíhají slepice s kuřaty, kozy s mladými, prasátka, psi. Nikdy jsme neviděli tolik mláďat. Ani těch lidských – děti jsou všude, Afrika je „mladý kontinent“. Děti se ovšem od aut drží zpátky, dokud jedou, což se o zvířatech říci nedá. O domácích ani o těch, která vám bzučí kolem uší a na která nezabírá ani nejznačkovější zápaďácký repelent. Když budeme mít štěstí, malárii na nás nepřenesou.

Evropan si tu rychle připadá směšně. Všeho se leká, bojí se hadů a nechá si ke všeobecnému veselí nabulíkovat historku o zákeřných červech, kteří se stěhují do ručníku, když si ho přes noc necháte venku. Jí divné jídlo, štítí se tu vody, přes den se stále někam honí a v noci, když se konečně ochladí a zvuk reprodukované hudby doprovázené vším, do čeho se dá tlouci, se tak krásně nese – to jde Evropan spát. Nenosí paruku, rostou mu chlupy a vůbec je k uchechtání legrační.

Až na konec světa: Středoafrická republika

V našem cestovatelském magazínu tentokrát zamíříme k Pygmejům.

A je to jako všude: Evropan se pak může urazit nebo se hádat, ať si trhnou nohou, my že jsme odchovanci Louise Pasteura a Alexandera Fleminga a Emila Holuba a vůbec víme, jak to je. Ale může to udělat i jinak: ustoupit o krok zpátky a jenom pozorovat. Pozorovat sám sebe, jak se potýká s prostředím, které je takové jako ve filmech, a přece se od nich tolik liší.

Pochopit, že vedro na fotografii je úplně jiné než na vlastní kůži, že horký prach může vonět a strach z hadů způsobovat bolest v krku. Pozorovat místní, jak jednoduchými prostředky, a přitom účinně bojují s dřinou, válkou, malárií i zákeřnými červy a vytrvale tu staví svoje životy tak, aby obstáli. Zjistit, že smích skutečně spojuje, i když jste tentokrát jeho příčinou vy.

A protože své potřeby, mobily a ranní kafe na balkoně s sebou všechny nikdy nesbalíte, můžete vycestovat i sami ze sebe a na kraji pole s maniokem zřetelně uvidět, v čem se shodujeme všichni na světě: jak nesmírně jsme stejní, nesmírně a doopravdy živí.