Zvířata jako zástupci původního světa a rozloučení s Karlem Vachkem. Do kin přichází poetický časosběrný „covidový“ dokument Velké nic

Podle jeho partnerky (v životě i při práci na filmu), dokumentaristky Mariky Pecháčkové, je sice pojem hledání pravdy dost klišovitý, přesto se o tohle hledání režiséři pokoušeli. „Můj učitel meditace se nás vždycky ptá, jestli se myšlením opravdu dokážeme dotknout pravdy. Tato otázka mi neustále rezonuje v hlavě. Naším filmem jsme chtěli zaznamenat to, co cítíme. Třeba i přes zvířata, která pokládáme za představitele původního, ještě nezkaženého světa,“ vysvětluje. „Jasně, chtěli jsme udělat cituplný film, ale i přemýšlivý. Jsem rád, že se diváci na předpremiérách často smáli. Ne proto, že by se vysmívali našim postavám; spíše zahlédli pravou podstatu věci, a smějí se tomu, že se ji podařilo odkrýt,“ doplňuje Pecháčkovou Vít Klusák.

Ve filmu vystupuje i dokumentarista a pedagog Karel Vachek. Oblíbený učitel několika generací filmařů během natáčení zemřel. Velké nic tak částečně působí i jako rozloučení s ním. „Neměli jsme to v úmyslu, ale přes střih jsme vlastně rozloučení vytvořili. Dodnes je mi z toho smutno,“ připouští Marika Pecháčková. Smutno naopak oběma autorům není ze vzájemné spolupráce. Ta prý byla velmi organická, a to i díky systému „distanční spolurežie“, kterou si pro práci vytvořili. „Já jsem víc jezdil do terénu, Marika byla doma s našimi dětmi. Když už jsem nevěděl kudy kam, nažhavil jsem telefon, nastínil jsem, kde a s kým jsme a co ten člověk říká, a ona vždycky dobře poradila, kam natáčení posunout. Ale tím, jak tam nebyla, mělo to celé občas trochu surrealistický půdorys,“ popisuje onu distanční spolurežii Vít Klusák. „Každý z nás umí líp něco jiného, a tak jsme se skvěle doplňovali,“ dodává Marika Pecháčková. Svými radami nakonec ovlivnila i hudební dramaturgii filmu. O tom, jak, vyprávěli oba dokumentaristé ve vltavské ranní Mozaice.