Zpráva o organizované normalizaci. Pátrání v pozůstalosti spisovatele a publicisty Viléma Hejla

25. leden 2017
03042604.jpeg

Musí to být prazvláštní pocit: ať se hnete kamkoli, sledují vás. Zapisují si, kdy jste zašel na veřejné záchodky a jak dlouho jste tam byl, sledují, jaký salám jste si dali v bufetu. Odposlouchávají váš telefon i byt, kontrolují poštu, neustále prověřují vaše přátele.

Právě tak prožil první polovinu sedmdesátých let spisovatel Vilém Hejl (1934-1989). Rodák z Prahy se stihl ještě v roce 1953 zaplést do ilegálního skautského hnutí. Byl odsouzen za „sdružování proti republice“ a odseděl si dvanáct měsíců v komunistických kriminálech. O vysokoškolském studiu nemohlo být ani řeči, a tak se talentovaný mladý muž živil, jak jen šlo. Psal scénáře pro krátké vzdělávací a propagační filmy, příležitostně publikoval, stal se autorem scénářů rozhlasových pásem. Překládal z polštiny, angličtiny a ruštiny. V roce 1965 vyšly knižně jeho Sebrané zločiny Vladimíra Hudce. Knížka zaujala režiséra Martina Friče, který podle ní v roce 1967 natočil film Přísně tajné premiéry. Jenže pak přišel rok 1968.

Vilém Hejl Kdykoliv mi doma zazvonil telefon, trnul jsem, aby se nehlásili jménem, sám jsem mluvil jen nejstručněji. Jet někam autem znamenalo parkovat o kus dál a zbytek dojít nebo dojet tramvají. Prohlídky bytu v nepřítomnosti jsou běžné. Konečný výsledek – začnete žít přímo schizofrenním způsobem: mluvíte pořád na mikrofon a do protokolu.

Vilém Hejl se angažoval v klubu bývalých politických vězňů K-231. Stal se jeho tiskovým mluvčím, v rámci rehabilitačního řízení byl přijat na Filosofickou fakultu University Karlovy a stal se také členem českého gremia Tschechoslowakisches Büro für Kultur und Wissenschaft v Mnichově. Z Německa se ale v prosinci 1968 vrátil. „Vzpomínáte na atmosféru zimy 1968/1969? Já sám navzdory všemu jsem se doma necítil nejhůř, nenastalo pořád ještě to nejhorší, neopakovala se „druhá republika“, nepřišla repríza těch lepkavě špinavých měsíců po Mnichově,“ napsal později Vilém Hejl v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou (České rozhovory ve světě, Kolín nad Rýnem 1981).

To, co následovalo, popsal Hejl následovně: „Pak ovšem začala vycházet Tribuna, kterou leckdo z nás četl jen jako kuriozitu, jako novodobou verzi Vlajky nebo Arijského boje, ne jako předzvěst nadcházejících časů. Nedlouho potom zastavili Zítřek, pak Literárky, a tak dále – jak se k moci zase jednou dostávalo spiknutí nedoceněných a zneuznaných. V rozhlase začínal den nezapomenutelným Xaverem, za pachtivého asistování Josefa Kainara se docent stranických nauk Jan Kozák stával předním spisovatelem, z Václava Krále byl najednou historik, z Bohumila Roháčka komentátor a z Vasila Bilaka státník.“

03042607.jpeg

V krátké době byl Vilém Hejl zbaven možnosti cokoli vydat pod svým jménem. Snažil se využívat metody „pokrývačů“, jenže v husákovském Československu na počátku sedmdesátých let se i okruh odvážných přátel, nabízejících Hejlovi své jméno, rychle zužoval. Rodina žila z platu manželky, protože příjmy Viléma Hejla se rychle tenčily. Kolik úsilí věnovala Státní bezpečnost tomu, aby Hejla odřízla od přátel a znemožnila mu publikovat, o tom svědčí materiály, dostupné v Ústavu pro studium totalitních režimů. Vilém Hejl byl systematicky sledován, jeho byt i telefon napojeny na odposlech, kontrolou procházela jeho pošta. Státní bezpečnost doslova utíkala za každým, koho Vilém Hejl oslovil na ulici nebo s kým se sešel v kavárně. Ve svých spisech mu přidělila krycí jméno Síť.

03042605.jpeg

Právě v této atmosféře píše Vilém Hejl své romány. V letech 1969 až 1973 napíše Zásadu sporu, která v roce 1979 vyjde u Škvoreckých v Torontu. Pokračuje Hodinou hvězdopravců, kterou napíše v letech 1973 a 1974 a roku 1980 ji vydá curyšské nakladatelství Konfrontace. Asi nejrozsáhlejší Hejlovo dílo, román Ex offo, vznikne v Čechách v roce 1975, Škvorečtí ho ve svém nakladatelství 68 publishers vydají v roce 1980.

Na přelomu prosince 1976 a ledna 1977 přinese Vilému Hejlovi jeho přítel Jan Petránek k podpisu Chartu 77. Vilém Hejl podepsal; z jeho pohledu těžko mohla být situace horší. Odmítal se „znormalizovat“ a dál svým prostým způsobem vzdoroval: skutečnost, že byl formálně ve svobodném povolání, mu umožňovala přežívat bez jinak nutného razítka zaměstnavatele v občanském průkazu. Odvrácenou stranou této „mince svobody“ bylo, že několik let neměl žádné příjmy. Když se ukázalo, že v Hejlově případě už komunistický režim nemá mnoho možností, jak jej přinutit k poslušnosti, bylo rodině nabídnuto vystěhování. „Nikdy jsem dvakrát nestál o emigraci, hodně jsem na to myslel, když jsem psal Ex offo. Po Chartě se všechno ještě zintenzívnilo. Přičtěte k tomu Zásadu sporu v edičním plánu z Toronta, a aniž bych to dramatizoval, v podstatě jsem si vybíral Bory nebo Vídeň. Ty Bory to mohly být a nemusely, jisto ale je, že po nich bych se vrátil zas jen do stejného, ba horšího svrabu,“ řekl Vilém Hejl Karlu Hvížďalovi o tom, proč se nakonec rozhodl využít možnosti odejít z Československa.

Právě době mezi lety 1968 až 1978 je rozhlasový dokument Zpráva o organizované normalizaci věnován. Na dokumentech Státní bezpečnosti ilustruje, jak pečlivému sledování byl Vilém Hejl podroben; ukázky z Hejlových románů potvrzují, že zážitky z Československa první poloviny sedmdesátých let vtělil Hejl i do své prózy.

03042606.jpeg

Po nedlouhém pobytu ve Vídni odešla rodina do Mnichova, kde Vilém Hejl získal místo v analytickém oddělení Rádia Svobodná Evropa, zároveň psal pro československou redakci a připravil k vydání i dvě publikace, zaměřené na zkoumání československé historie. Do období komunistického teroru padesátých let vrací čtenáře Zpráva o organizovaném násilí (68 Publishers, Toronto 1986), souvislosti mezi roky 1938, 1948 a 1968 hledá knížka Rozvrat. Mnichov a náš osud (68 Publishers, Toronto 1989).

Zcela nečekaně zemřel Vilém Hejl v Mnichově 23. ledna 1989. Jeho úmrtí bylo sice zaregistrováno českou komunitou v Německu, v Československu měly ale daleko větší publicitu tehdejší klíčové události – Palachův týden. Nekrology otiskly jen mnichovská Národní politika a Právo lidu ve Wuppertalu. Sama Státní bezpečnost, která činnost Viléma Hejla v rámci svých možností monitorovala i v zahraničí, zaznamenala Hejlovo úmrtí až po mnoha týdnech…

Čtěte také: Vše o Chartě 77 na webu Vltavy.

Spustit audio
autor: David Hertl