Zpěv je řeč duše, nikoliv divadlo, míní sopranistka Martina Janková. V interpretaci každé skladby hledá janáčkovskou pravdivost

5. duben 2023

Co má společného vaření dobrého jídla a zpěv? Nadšení, tedy alespoň podle pedagožky a pěvkyně Martiny Jankové, která své znalosti letos předávala v rámci mistrovských kurzů na Pražské konzervatoři. Sama by prý dnes pěveckou kariéru rozjela jen těžko, tlak na okamžité výkony je podle ní enormní. Ve Vizitce s Danielem Jägerem ale mluvila třeba i o tom, jak se skrz svého oblíbence C. G. Junga učila německy a jak správně zpívat „průzračnou“ hudbu W. A. Mozarta.

Martina Janková a Adam Plachetka

Tisíc kilometrů dělí její rodnou Orlovou a Curych, kde po absolutoriu Janáčkovy konzervatoře v Ostravě zakotvila. Stala se sólistkou tamní opery a v průběhu let vystoupila na řadě dalších prestižních scén včetně La Scaly. Doménou jejího sopránu je barokní a mozartovský repertoár, často a s velkou oblibou se vrací také ke kořenům a věnuje se interpretaci lidových písní.

Na němčinu přes Junga

Přes ostravskou hlasovou burzu získala tehdy osmnáctiletá Martina Janková roli v Národním divadle v Rossiniho jednoaktovce, a protože se jednalo o koprodukci s divadlem v italské Maceratě, přes rakouského dirigenta Gustava Kuhna dostala pozvánku na kurzy do švýcarské Basileje. Basilejskou akademii nakonec vystudovala. „Měla jsem hrozný strach, ale já do té ciziny kvůli hlasu, pro který tady nebylo místo, odejít musela. Myslela jsem si, že ke studiu mi bude stačit angličtina, ale kdepak, musela jsem si dodělat němčinu, protože na škole se učil Schubert a Brahms a bylo třeba jim rozumět,“ konstatuje.

Martina Janková jako Angelika

Na němčinu nakonec Martina Janková vyzrála přes svého oblíbeného Carla Gustava Junga. Jeho knihy měla v češtině a dobře je znala, ve Švýcarsku si je proto začala kupovat v němčině. „Zpěv je primárně řečí duše, zpěvem vypovídáme, co se v naší duši děje. Proto ten Jung, je to cesta k našemu nitru,“ vysvětluje. Tuto opravdovost nachází paní Janková odmalička v hudbě Leoše Janáčka, zejména v hukvaldských písních. „Zpěv není o opičím divadle, je o motivaci a autentičnosti. Hledám ji v interpretaci každé skladby.“

Devadesátky byly divoké, ale nabízely možnosti

Martina Janková mluvila ve Vizitce i o své dráze pedagožky. V Praze letos v zimě dávala mistrovské kurzy na Pražské konzervatoři a zpěv vyučuje také „doma“ na vysoké škole v Curychu. „Ještě před tím, než jsem se na uvolněné místo přihlásila, jsem šla po pražské Národní třídě a v jednom baru byl na stěně citát, že to nejkrásnější dokážeme udržet jen tím, že to předáme dál. Všechno mě zkrátka vedlo ke konkurzu, který jsem nakonec vyhrála. A učení je obří radost,“ konstatuje.

Martina Janková v Purcellově opeře Král Artuš v Divadle na Vídeňce

Velmi silně však vnímá dnešní zrychlenou dobu a tlak na okamžité výsledky. Devadesátá léta sice podle ní byla divoká, pěvci a pěvkyně ale dostávali dobré koncertní příležitosti a ansámbly se o ně staraly. „Dneska se ansámbly ruší, protože jinak by pěvcům musely platit pojištění. Každý chce hned profitovat, sklízet úrodu. Mladí lidé se uřvou ještě před tím, než pěvecky dorostou, ani na chvíli se nemohou zastavit. Myslím si, že sama bych dnes kariéru ani neodstartovala.“ V rozhovoru reflektovala i covidové období, které využila k odpočinku. „Nepamatuju dobu, kdy bych tři měsíce nezavřela pusu. Celou tu dobu jsem neviděla ani notu! Na operní produkce se mi pak sice navázat nepodařilo, dělám teď ale písňové recitály a oratoria a to je to, co mě stran literárních textů zajímá nejvíc.“

Spustit audio

Související