Zkoumání nových rozcestníků

Jak se vyrovnat se ztrátou muže, jak se postarat o děti, jak zase najít partnera - s něčím podobným v reálu válčí stovky, tisíce žen. Autorka ostatně netajila, že i ona sama. Tento pocit autentičnosti byl také patrně jednou z příčin úspěchu tohoto čtiva. Navíc možná i skutečnost, že svá, v zásadě "slzavá" vyprávění, dokázala podat s nadhledem a nechybí v nich humor.

Spisovatelka Irena Obermannová|foto: reflex.cz

Ve své nové próze Ženské pohyby opouští Obermannová důvěrně známé téma i prostředí a vydává se na nečekanou cestu: jedním směrem do ženského kláštera, druhým do ulic a trochu i "podsvětí" velkoměsta. Dvě zdánlivě protikladné hrdinky - zlodějku Dorotu a řádovou sestru Leticii - svede dohromady pouze společné místo pobytu, totiž klášter, kde najde mladá propuštěná vězenkyně na čas útočiště. Ve skutečnosti však mají víc společného, než obě (a jejich okolí) tuší. Dorota silně, jako v něco posvátného, věří v sílu svého zpívání a v to, že s ním musí prorazit. Zbožná Leticia nespoutané dívce zcela "nesvatě" závidí talent i svobodu, a navíc má se svým zaslíbením Pánubohu značné potíže. A zatímco se osudy i myšlenkové pochody obou protagonistek stýkají, potýkají, rozcházejí a znovu spojují, postupně u obou vítězí "ženské pohyby", jimž se nelze vyhnout...

Útlá knížka obsahuje až překvapivé množství (byť často jen nahozených) myšlenek, vášní a bizarních situací. Hrdinky procházejí - obrazně řečeno - kanály, smetišti a hned zas výškovými hřebeny vznešených předsevzetí. Jejich úvahy i konání hraničí s posedlostí, vymykají se zvyklostem a "normálnosti" (někdy až příliš velkým obloukem). Nicméně je v nich - stejně jako v celé knížce - cosi slibného, nadějného. Jakási těžko definovatelná víra, že to všechno má být právě tak, aby osvobozující katarze vyzněla přesvědčivě. A byť se to nezdařilo zcela přesvědčivě, přesto je nepochybné, že také autorka tu vstoupila na slibné a nadějné rozcestí. Snaží se o prozkoumání čehosi nového, dobývaného pracněji než dosud. A to vždycky stojí za to.