Život nebo literatura. Vypravěč Varlam Šalamov
„Pochopil jsem, proč člověk nežije nadějemi – žádné naděje nebývají, ani vůlí – kde by se vzala vůle, nýbrž instinktem, pudem sebezáchovy – stejně jako strom, kámen, zvíře.“
Varlam Šalamov se narodil 18. června 1907 ve Vologdě. Jeho otec byl kněz, pravoslavný misionář na Aleutských ostrovech v Severní Americe, který se do Ruska vrátil v roce 1905. Matka byla učitelka, bratr, rudoarmějec, padl v roce 1920 na Severní frontě. Devatenáctiletý mladík se zapsal na právnickou fakultu moskevské univerzity, na fakultu sovětského práva, jak se tehdy jmenovala. „Když jsem se na univerzitě setkal se svými vrstevníky, hodlal jsem přinejmenším obrátit svět naruby.“ Jenže svět, který chtěl příští právník převracet, měl jiná pravidla a k jejich prosazení dokázal využít velmi krutých prostředků.
Šalamov byl v roce 1929 zatčen na protistalinské demonstraci. „Zvláštní rada mě v oné ještě předhitlerovské době odsoudila ke třem letům koncentračních táborů a po odpykání trestu ke třem letům vyhnanství na severu.“ Při jedné z „uvolňovacích akcí“ byl propuštěn. Roku 1932 se vrátil do Moskvy, pět let pracoval jako novinář a spisovatel.
Další zatčení, na udání švagra, následovalo v srpnu 1937. Tentokrát zněl rozsudek na pět let, místo výkonu Kolyma, jeden z nejhorších sovětských gulagů. „Od roku 1938 jsem pracoval 14 hodin denně. Na Kolymě jsem byl několikrát zatčen a bylo proti mně zahájeno soudní řízení. Před smrtí zastřelením mě zachránil táborový vyšetřovatel Skanovskij. Roztrhal mé spisy před mýma očima. Později byl popraven i on.“ Místo propuštění přišel další soud. Život za pokrajem smrti pro Šalamova úředně skončil v roce 1951, ale odjet z Kolymy směl až mnohem později.
„Na podzim roku 1956 jsem byl rehabilitován, vrátil jsem se do Moskvy, začal jsem pracovat v časopise Moskva, psal jsem články na téma dějin kultury, vědy a umění.“ Jeho prózu, povídky popisující lágrovou zkušenost nakladatelství pochopitelně odmítala. Knižní vydání bylo možné až na sklonku osmdesátých let minulého století, překládat – také do češtiny – se jeho dílo začalo až v letech devadesátých. Těžce nemocnému spisovateli přidělil sovětský Státní literární fond místo v domě pro umělce v roce 1979. O tři roky později Varlam Šalamov zemřel v ústavu pro choromyslné.
„Když se mě ptají, co píšu, odpovídám: nepíšu vzpomínky. V Kolymských povídkách žádné vzpomínky nejsou. Nepíšu ani povídky, nebo spíše se snažím nepsat povídky, ale něco neliterárního. Ne dokumentární prózu, ale prózu vytrpěnou jako dokument.“
