Život má takový smysl, jaký mu dáme. Osudy Miroslava Řepy

I ve svém vyprávění ve vltavském pořadu Osudy se  Miroslav Řepa (*24. 2. 1930) věnuje osobnosti svého otce a jeho místu v české architektuře. Talentovaný a pilný Karel Řepa byl přijat na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu do Prahy a studoval i u Josipa Plečnika, nejprve v jeho třídě v Praze a další roky v Lublani. Později si až do konce Plečnikova života dopisovali. Karel Řepa byl ve svých projektech i realizacích ovlivněn Plečnikovým rukopisem, ale jeho práce patří do generace funkcionalismu.

Čtěte také

Miroslav Řepa, architekt československého pavilonu na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu. Moderuje Renata Klusáková

Po návratu z Lublaně byl vrcholným Řepovým předválečným dílem projekt a realizace Výstavy tělesné výchovy a sportu a letní stadion v Pardubicích. Architekt Karel Řepa vytvořil mnoho projektů rozsáhlých vil, společenské stavby, doplnění sakrální architektury a po Druhé válce se jeho nejrozsáhlejším projektem stala realizace budovy Pardubického nádraží, dodnes ceněná jako pozdní funkcionalistická stavba. V závěru života spolu se synem Miroslavem vytvořili vítězný projekt divadla v Gottwaldově (Zlíně). Dokončení se ale architekt Karel Řepa nedožil.

Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl, či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.

Ve svých vzpomínkách akademický architekt Miroslav Řepa obdivuje i závěrečnou část života svého otce, který četl dílo filozofa Senecy a i z nemocniční postele sledoval práci syna. Miroslav Řepa v letech 1949–53 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství a v roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Už během studia spolupracoval na architektonických soutěžích u profesora Fragnera, architekta Jiřího Gočára a architekta Jiřího Krohy.

Když pracoval na realizaci divadla v Gottwaldově, přestěhoval se do místa realizace, bydlel s rodinou v tzv. koldomu (kolektivní dům), jehož účelnost si velmi pochvaloval.

V mezidobí si prohlédl Světovou výstavu v Bruselu a podíval se i do autorského zákulisí. V roce 1965 architekti Miroslav Řepa s Vladimírem Pýchou vyhráli soutěž na Československý pavilon na Světovou výstavu v Montrealu. Pro člověka ze světa za oponou byla realizace velkou zkušeností pracovní i společenskou. Miroslav Řepa poutavě vypráví své tříleté zkušenosti nejen z kanadské metropole. Následující roky již zůstává „součástí“ týmu výstavnictví. Přijal nabídku na projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970, kterou financoval kanadský soukromý investor, a následně zastával funkci technického ředitele československého pavilonu na Expo´92 v Seville. Na dalších světových výstavách organizátoři využívali znalostí a zkušeností architekta Miroslava Řepy ve výběrových či v poradních komisích.

Akad. arch. Miroslav Řepa a Jana Davidová-Kracíková|foto: Milan Kosina

V roce 1967 se Miroslav Řepa vrátil z Montrealu do Prahy. Po výběrovém řízení zastával funkci vedoucího investičního útvaru Národního divadla. To znamenalo zodpovědnost za rekonstrukci všech tří scén: Národního divadla, Smetanova divadla a Tylova divadla. Náročnou práci odlehčovaly drobné každodenní historky, například, proč herec Josef Kemr potřeboval líčící stolek s oboustranným vysouváním zásuvky. Střídaly se práce na rekonstrukci scén Národního divadla a spolupráce na světových výstavách.

„Původně jsem chtěl studovat hotelovou školu ve švýcarském Lausanne a být hoteliérem na zámořské lodi,“ říká architekt Miroslav Řepa, „a proto jsem rád přijal nabídku vybudovat nový komplex interiérů restaurace, kavárny a vinárny U pavouka v Praze. Dnes už ale není a nevíme ani, kde jsou stříbrné příbory či originály obrazů.“

Váš otec studoval u Josipa Plečnika, je to tak, pak přijměte funkci kurátora...
Václav Havel

V roce 1993 byl architekt Miroslav Řepa vyzván Správou Pražského hradu, aby realizoval výstavu Josipa Plečnika, později přenesenou do dalších evropských měst (Berlín, Brusel, Paříž, Vídeň) a zámoří (New York, Haifa). První seznámení s touto myšlenkou sdělil Miroslavu Řepovi u ranního kakaa prezident Václav Havel. Setkání uvedl větou: „Váš otec studoval u Josipa Plečnika, je to tak, pak přijměte funkci kurátora...“ Po tomto velkorysém projektu byl architekt Miroslav Řepa jmenován hlavním kurátorem ojedinělé výstavy „Deset století architektury“ v celém areálu Pražského hradu.

Na svět přicházíme nazí a nazí z něj odcházíme.

Jsou povolání, která neznají slovo starobní důchod. A tak architekt Řepa projektoval a realizoval i nadále stavby rodinných domů, interiéry firem, finančních úřadů. Na studentská léta si vzpomněl v souvislosti s projektem interiéru auly AVU. Byl osloven k rekonstrukci divadel v Teplicích a Kolíně, velkou radost měl z práce na generální rekonstrukci Východočeského divadla v Pardubicích, pracoval s kolegou architektem Vladimírem Mlejnkem.

Akademický architekt Miroslav Řepa ve svých bezmála 90 letech má stále poradní hlas mezi kolegy architekty. A jako po celý život, i nadále se s úctou podílí radou při uchování architektonických objektů otce architekta Karla Řepy. Přejal i jeho slova: Na svět přicházíme nazí a nazí z něj odcházíme.