Život jako příležitost učit se a poznávat něco nového, nejen v hudbě. Poslechněte si Osudy cembalistky Giedré Lukšaité–Mrázkové

Profesorka Giedré Lukšaité Mrázková je v našem současném hudebním povědomí známá především jako cembalistka, ale její první velkou láskou a od pěti let jedinou myslitelnou budoucností byl klavír. Litevskou hudební akademii ve Vilniusu ovšem absolvovala s vyznamenáním ve dvou oborech – hře na klavír a na varhany. V Litvě byla sice po válce výuka tohoto „církevního“ nástroje zakázaná, ale v šedesátých letech se Giedré Lukšaité ve Vilniusu stala jednou v z prvních studentek varhan. Studium tohoto oboru završila aspiranturou na mezinárodně prestižní Konzervatoři P. I. Čajkovského v Moskvě (v letech 1967–1970), v roce 1968 se stala laureátkou mezinárodní varhanní soutěže M. K. Čiurlionise, litevského hudebního skladatele a malíře.

Varhany jí otevřely cestu na koncertní pódia, často tehdy vystupovala v pobaltských státech a v Petrohradu, otevřely jí také cestu na roční stáž v Praze u Jiřího Reinbergera a k české hudbě, které se jako sólistka věnuje nepřetržitě. Když prof. Reinberger viděl její velký zájem o starou hudbu, zvláště o interpretaci barokních skladatelů, zavedl Giedré Lukšaité také k prof. Zuzaně Růžičkové, protože „baroko pochopí nejlépe přes cembalo.“ Šla se „jen tak podívat,“ protože k cembalu rozhodně nikdy netíhla. Když jako …náctiletá vyposlechla ve Vilniusu cembalový koncert, poznamenala si: cembalo – nuda. Nikdy! To už měla za sebou rozhodné ne houslím. Ale jak se říkává: nikdy neříkej nikdy… a platí to zřejmě kdekoli na světě.

Giedré Lukšaité–Mrázková|foto:Jarka Šnajberková

Giedré Lukšaité opustila svou rozběhlou koncertní i pedagogickou kariéru v Litvě a zůstala v Praze, kde ji objevil její celoživotní partner, a studovala vedle varhan i cembalo, které jí naprosto změnilo život. V letech 1981–1984 absolvovala u Zuzany Růžičkové také aspiranturu, v sedmdesátých letech byla ještě sólistkou Litevské filharmonie, v letech 1983–1993 členem souboru Ars Rediviva, s nímž vystupovala v Československu, Německu, Španělsku a Rakousku.

Giedré Lukšaité Mrázková začala mj. také vyučovat na HAMU, v roce 1990 byla jmenována docentkou hry na cembalo, o devět let později profesorkou, vede cembalové oddělení s důrazem na historickou interpreraci barokní hudby, v letech 2011 až 2015 byla hostující profesorkou na Akademii hudby a divadla ve Vilniusu v Litvě, přednáší a koncertuje v Evropě i v Japonsku.

Čtěte také

Povinností Pražského jara je být moderní a přesvědčovat klasické publikum, ať se nebojí experimentů, říká ředitel Roman Bělor

Giedré Lukšaité Mrázková nechyběla ani v porotách mezinárodních soutěží – samozřejmě i soutěže Pražského jara, premiérovala skladby pro cembalo (např. Jiřího Gemrota či Petra Ebena). Ke svému intrepretačnímu umění hry na klavír, varhany a cembalo připojila ještě klavír historický, kladívkový čili pianoforte.

Z nahrávek Giedré Lukšaité Mrázkové připomeneme ty pořízené Českým rozhlasem, kde mj. natáčela sonáty Leopolda Koželuha a Josefa Antonína Štěpána pro kladívkový klavír i cembalo.

Jak se žije v novém domově, když nám v srdci zůstává ten původní, jak a čím nás ovlivňují učitelé, jak je radostné či náročné učit, ať v Litvě, nebo v Čechách, o české hudbě i umělcích vypráví cembalistka Giedré Lukšaité Mrázková v programové řadě Osudy.