Živelná kolize v podání finského a capella folk hop kvarteta Tuuletar

03782087.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03782087.jpeg

Soudobé pojetí tradiční vokální hudby ze Skandinávie, Itálie nebo Afriky nabízí mnoho inspirativních zážitků. Stručný přehled těch nejzajímavějších uskupení připravil pro pondělní Čajovnu Petr Dorůžka.

Mnohé z toho, co dnes bereme jako samozřejmost, fungovalo v minulosti podle zcela odlišných pravidel. Tak například v lidové hudbě neexistovalo dnes běžné spojení nástrojů a zpěvu. Na venkově se buď hrálo k tanci, anebo se zpívaly epické příběhy bez hudebního doprovodu. Unikátní disciplínu představuje zpěv a capella, neboli sólové i sborové hlasy bez nástrojů.

Termín folk hop vymyslely zpěvačky, které svoji skupinu Tuuletar pojmenovaly podle finské bohyně větru. Jejich hudba zní skutečně jako živelná kolize, i když v sofistikovaném dámském provedení. Zpívají zásadně bez doprovodu, a i když někdy získáte pocit, že z hudby vedle hlasů slyšíte i nástroje, zpěvačky to popírají, veškeré zvuky mají původ v hlase, i když někdy může být modifikován elektronikou či samplováním.

Ke kultovním odnožím a capella zpěvu patří polyfonie ze Sardinie i Korsiky, o níž John Cale dokonce prohlásil, že kdyby takhle uměl zpívat, prodal by svoji duši ďáblu.

Méně se ví o polyfonním zpěvu z přístavního města Janova. Americký hudební sběratel Alan Lomax před šedesáti lety napsal: „Doslova mě to odrovnalo. Byl to improvizovaný, vícehlasý kontrapunkt, stejně komplikovaný jako cokoli z vážné hudby, a ti obyčejní lidé jej ve vínem nasáklé hospodě v janovských loděnicích zvládli se stejným přehledem, s jakým zpívají černoši v kostelech na americkém Jihu spirituály.“

Členové sboru se po celodenní práci v loděnicích scházejí v baru, stojí čelem k sobě v kruhu kolem stolku, v jehož středu je láhev červeného vína, a zpívají především pro vlastní potěšení. V tradici s kouzelným názvem Trallalero se na rozdíl od sardinské polyfonie uplatňují i ženy.

Polyfonní zpěv není doménou evropské kultury, zajímavé vokální tradice vytvořili například pygmejové v centrální Africe. Ti žijí v hustých pralesích a zvuk je pro ně stejně důležitým orientačním prvkem jako světlo. Pygmejské zpěvy byly například důležitou inspirací pro dnes už neexistující skupinu Zap Mama. Vytvořily ji počátkem 90. let v Bruselu zpěvačky s africkými kořeny.

Velmocí na poli vokálních skupin je však jižní Afrika. Pro zdejší sborový zpěv, v němž vedou syté mužské hlasy, se užívá jméno mbube, jinak označení pro lva. Stejnojmenná jihoafrická píseň se stala před půl stoletím světovým hitem, a před lety si ji vypůjčily hollywoodské ateliéry Walta Disneyho pro film Lví Král. Z téhož žánru mimochodem pochází i jihoafrická hymna Bůh žehnej Africe, N’Kosi Sikeleli Africa, jejímž autorem je Enoch Sontonga.