Živelná kolize v podání finského a capella folk hop kvarteta Tuuletar

16. leden 2017
03782087.jpeg

Soudobé pojetí tradiční vokální hudby ze Skandinávie, Itálie nebo Afriky nabízí mnoho inspirativních zážitků. Stručný přehled těch nejzajímavějších uskupení připravil pro pondělní Čajovnu Petr Dorůžka.

Mnohé z toho, co dnes bereme jako samozřejmost, fungovalo v minulosti podle zcela odlišných pravidel. Tak například v lidové hudbě neexistovalo dnes běžné spojení nástrojů a zpěvu. Na venkově se buď hrálo k tanci, anebo se zpívaly epické příběhy bez hudebního doprovodu. Unikátní disciplínu představuje zpěv a capella, neboli sólové i sborové hlasy bez nástrojů.

Termín folk hop vymyslely zpěvačky, které svoji skupinu Tuuletar pojmenovaly podle finské bohyně větru. Jejich hudba zní skutečně jako živelná kolize, i když v sofistikovaném dámském provedení. Zpívají zásadně bez doprovodu, a i když někdy získáte pocit, že z hudby vedle hlasů slyšíte i nástroje, zpěvačky to popírají, veškeré zvuky mají původ v hlase, i když někdy může být modifikován elektronikou či samplováním.

Ke kultovním odnožím a capella zpěvu patří polyfonie ze Sardinie i Korsiky, o níž John Cale dokonce prohlásil, že kdyby takhle uměl zpívat, prodal by svoji duši ďáblu.

Méně se ví o polyfonním zpěvu z přístavního města Janova. Americký hudební sběratel Alan Lomax před šedesáti lety napsal: „Doslova mě to odrovnalo. Byl to improvizovaný, vícehlasý kontrapunkt, stejně komplikovaný jako cokoli z vážné hudby, a ti obyčejní lidé jej ve vínem nasáklé hospodě v janovských loděnicích zvládli se stejným přehledem, s jakým zpívají černoši v kostelech na americkém Jihu spirituály.“

Členové sboru se po celodenní práci v loděnicích scházejí v baru, stojí čelem k sobě v kruhu kolem stolku, v jehož středu je láhev červeného vína, a zpívají především pro vlastní potěšení. V tradici s kouzelným názvem Trallalero se na rozdíl od sardinské polyfonie uplatňují i ženy.

Polyfonní zpěv není doménou evropské kultury, zajímavé vokální tradice vytvořili například pygmejové v centrální Africe. Ti žijí v hustých pralesích a zvuk je pro ně stejně důležitým orientačním prvkem jako světlo. Pygmejské zpěvy byly například důležitou inspirací pro dnes už neexistující skupinu Zap Mama. Vytvořily ji počátkem 90. let v Bruselu zpěvačky s africkými kořeny.

Velmocí na poli vokálních skupin je však jižní Afrika. Pro zdejší sborový zpěv, v němž vedou syté mužské hlasy, se užívá jméno mbube, jinak označení pro lva. Stejnojmenná jihoafrická píseň se stala před půl stoletím světovým hitem, a před lety si ji vypůjčily hollywoodské ateliéry Walta Disneyho pro film Lví Král. Z téhož žánru mimochodem pochází i jihoafrická hymna Bůh žehnej Africe, N’Kosi Sikeleli Africa, jejímž autorem je Enoch Sontonga.

Spustit audio
  • Kultura
  • Rozhovor