ŽIVĚ: Mozart na druhou. Symfonie č. 40 a Mše c moll v podání rozhlasových symfoniků a špičkových sólistů

Dirigent Václav Luks nejprve uvede Symfonii č. 40 g moll, následovanou ve druhé části koncertu Mší c moll, KV 427. Tady se můžete těšit na soprány Simony Šaturové a Štěpánky Pučálkové, tenor Václava Čížka, baryton Romana Hozy a také na Collegium Vocale 1704. 

Symfonie č. 40 g moll, vystavěná na klasickém čtyřvětém půdorysu, je předposlední z Amadeových symfonií. Napsal ji ve Vídni v červenci roku 1788. Vznikala paralelně se dvěma dalšími symfoniemi – jedna nese číslo 39 a druhá, zvaná Jupiter a považovaná za nejlepší z toho, co pro orchestr napsal, číslo 41. Právě tato závěrečná trojice naprosto jasně dokládá Mozartovu zralost a skladatelskou zkušenost.

Jednou z prvních kompozic, které vznikly po Mozartově odchodu ze Salcburku a usazení ve Vídni v roce 1781, je Mše c moll. Chybí v ní sice část Creda (vyznání víry) a dokonce celé Agnus Dei (Beránku Boží), ale přesto je tato duchovní skladba z let 1782 až 1783 vnímána jako více než uspokojivý tvar a jedno z největších Mozartových děl. Při koncertním provádění nedokončeného opusu bývají v moderní době užívány nové edice, z nichž některé obsahují chybějící orchestraci několika míst i celé dokončené části. (Podobně, aby nebylo torzem, se ostatně hrává Mozartovo Requiem, po skladatelově náhlém úmrtí dokončené jeho žákem Franzem Xaverem Süssmayrem.) Dnešní provedení mše však využívá edici Richarda Maundera, charakteristickou minimem zásahů do Mozartova rukopisu a neobsahující rekonstrukci Agnus Dei.