Zimní pohádku v Dejvickém hraje "tým snů". Chcete-li vidět dobré divadlo, nezapomeňte si koupit vstupenku

03532190.jpeg

Sicilský král a český král. Žárlivost, která všechno zničí, a láska, která nakonec zvítězí nad osudem. To je Zimní pohádka Williama Shakespera, kterou uvedlo jako první premiéru sezóny Dejvické divadlo v Praze v překladu Martina Hilského a v režii Ondreje Spišáka.

Náhoda tomu přála, že jsem měla možnost vidět krátce po sobě britskou verzi Zimní pohádky v režii Kennetha Branagha, vyšperkovanou světoznámými herci v čele s Judy Denchovou, a verzi dejvickou, kde rovněž hrají hvězdy, ovšem ty naše, české. Bez rozpaků musím říci, že ta česká verze mě oslovila mnohem více. Zatímco Branagh doslova ujíždí na deklamačním stylu blankversu, a velmi klasickým, až nudným způsobem interpretuje nejrůznější nelogičnosti textu a dějové bizarnosti s až posvátnou úctou k Shakespearovi, čemuž britská kritika pochopitelně tleská, v Čechách na to šli úplně jinak.

03532185.jpeg

I „dejvická verze“ se divákům může zdát málo vzrušivá a příliš elegantně uhlazená Režie Ondreje Spišáka se odvíjí od názvu. Tedy, že se podle českého překladu jedná o pohádku. Ta má v sobě sice krutost, ale i poetičnost a vlídnost, a zároveň humor. Právě humor jsem v britské verzi zcela postrádala. Autorem jednoduché funkční scény doplněné projekcí fotografií, která chvílemi připomíná ateliérové výpravu ze starých filmů, je filmový architekt a malíř František Lipták. Autorkou elegantních, pro oko příjemných kostýmů, laděných černobíle, je Katarína Hollá.

03532186.jpeg

Pro Ondřeje Spišáka je charakteristická záliba v mýtech a zároveň v hravosti. Obojí se v koncepci inscenace projevuje. Vypravěčkou, postavou nazvanou Čas, je Zdenka Žádníková, která je stále přítomna, s lehkým nadhledem a šarmem komentuje, a hlavně na kameru zaznamenává důležité okamžiky v životech protagonistů. Zároveň vytváří i jakousi rituální atmosféru příběhu kladením, rozsvěcením a zhasínáním svíček.

To, co mě nejvíce překvapilo, byla schopnost tvůrců dát roztříštěnému ději a mnohým hodně nepravděpodobným situacím logiku, a postavám dodat nejen psychologické zázemí, ale i momenty, v nichž nahlížejí své činy nikoli z vůle autora, ale jakoby na základě vlastního poznání. Ovšem, pracovat s týmem snů, jak se dejvickým přezdívá, je jistě radostná práce. Je jasné, že bez jejich minimalistických, ale naprosto přesných výkonů, by výsledný dojem byl zcela jiný. To, že každý z herců, s výjimkou Leonta, jež svou žárlivostí způsobil pohromu, hraje více rolí, je výzvou a oživením děje.

03532187.jpeg

Na počátku vidíme dva poněkud neurotické krále, sicilského a českého, Davida Novotného a Martina Myšičku Vlastně až v průběhu děje zjistíme, že jsou si daleko podobnější, než se původně zdálo, a že hněv dokáže s každým z nich zacloumat stejně. Hermiona Lenky Krobotové vytváří přesný typ manželky, která dokáže takového neurotika většinou zkrotit a dodat mu životní jistoty. V tomto případě autor ukazuje, co se stane, když zvítězí chorobná žárlivost a zvůle mocných, proti níž se okolí nedokáže bránit. Tím mimochodem odkazoval Shakespeare ke krutým osudům mnohých anglických královen.

03532188.jpeg

Zajímavou dvojroli má Veronika Kubařová, hrající zprvu předpubertálního Mamillia (s vtipným loutkově stylizovaným dětským tělem), a poté rozkvete do krásy jako princezna Perdita. S Vladimírem Polívkou jako Florizelem vytvářejí skutečně půvabnou dvojici mladý lidí, kteří svým přímým přístupem k životu a lásce dávají najevo, že s nimi může zemi čekat přece jen lepší budoucnost. Jaroslav Plesl v roli komorníka Camilla rozhodně nepůsobí prvoplánově jako hodný a oddaný, ale po celou dobu - byť je v ději kladnou postavou - cítíme dvojlomnost jeho charakteru. A podobné je to i u Pauliny Simony Babčákové, kde je rovněž patrná jistá ambivalence postavy.

03532189.jpeg

Neherectví Miroslava Krobota, který si zde zahrál dvě rozdílné role - sluhy Antigona a poté Starého pastýře - se už stalo doslova fenoménem, a zasloužilo by si samostatnou studii. Krobot dokáže spojit a přesně vyvážit zcela minimalistickými prostředky polohu až obřadně vážnou a klaunskou. Není náhoda, že právě jeho repliky vzbuzují největší reakce v publiku. Zkrátka, mohu jen konstatovat, že inscenace Zimní pohádky v Dejvickém divadle rozhodně stojí za návštěvu. Alespoň pro ty, kdo nevyhledávají pouze experimentální verze Shakespeara, ale prostě dobré divadlo.