Ať žijí Vlaštovky a Amazonky! Život a dílo anglického novináře, spisovatele a „námořníka“ Arthura Ransoma

02364643.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.


Na letošní červen připadá padesáté výročí úmrtí Arthura Ransoma (1884-1967), autora série dvanácti knížek o Vlaštovkách, Amazonkách a dalších dětských hrdinech, jejichž prázdninová dobrodružství jsou zasazena do 30. let minulého století.

Moje generace - tedy generace zhruba dnešních sedmdesátníků až padesátníků - se s nimi setkávala hlavně díky knihám z edice KOD (Knih odvahy a dobrodružství), které s ilustracemi Kamila Lhotáka vycházely ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu od roku 1954.   Děj knížek se většinou odehrává v oblasti Lake District na severu Anglie, ale také v norfolkských Broads a i na dalších místech Británie nebo v jejích pobřežních vodách. Výjimečné postavení mají ve dvanáctidílné sérii dva romány, které jsou jakýmsi divadlem na divadle. Děti si v tomto případě s kapitánem Flintem -  tedy samotným autorem - sami vymýšlejí dobrodružné příběhy, v nichž vystupují a jejichž děj je umístěn do Karibiku a do Jihočínského moře.

Arthur Mitchell Ransome se narodil 18. ledna roku 1884 v severoanglickém Leedsu jako nejstarší ze čtyř dětí Cyrila Ransoma - profesora historie na tamní univerzitě a Edithy, rozené Boultonové. Ransomovi často trávili letní prázdniny v Lake District, v Jezerní oblasti, což je největší anglický přírodní park. Nachází se v hrabství Cumbria, jež na jihovýchodě sousedí z Ransomovým rodným Yorkshirem.

Posluchače jistě překvapila Ransomova  „ruská“ kapitola jeho života. Jeho první návštěva byla poměrně krátká, naučil ale se základy jazyka a po návratu do Anglie publikoval několik článků o Rusku. Dostal nabídku na sepsání historicko-turistického průvodce po Petrohradu, a tak se v květnu roku 1914 vypravil do Ruska po druhé. A od té doby až do roku 1924 tam (a později v Estonsku a Lotyšsku) žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj.   V roce 1915 se stal válečným zpravodajem londýnského listu Daily News. Posílal do Anglie i Ameriky zprávy z východní fronty a pozorně sledoval vření na ruské politické scéně. První, tu jarní, z obou revolucí roku 1917 prožil Ransome v Petrohradu a asi v té době se dosud politicky neutrální novinář začal na rozdíl od většiny svých britských a amerických zpravodajských kolegů přiklánět na stranu nově vzniklého Petrohradského sovětu dělnických a vojenských delegátů, který představoval konkurenci stávajícímu parlamentu - tedy Dumě. Tu druhou a důkladnější revoluci, které se říká říjnová, ale která vypukla 7. listopadu, shodou okolností promeškal - byl na krátké návštěvě Anglie. Neprodleně se vydal zpět, ale do Petrohradu se přes velké úsilí dostal až na Štědrý den.

Ve své autobiografii Ransome ruskému období svého života věnuje hodně stránek. Zdůrazňuje na nich mladistvý elán bolševických vůdců i zavilost a zákeřnost příznivců starého režimu a také nebolševické levicové i pravicové opozice, a současně pragmaticky soudí, že bolševici byli jedinou silou schopnou zabránit tomu, aby se země propadla do naprostého chaosu. Sám sebe vykresluje jako člověka, který se rozzlobeným revolucionářům nebojí oponovat, občas se snaží mírnit jejich více méně spravedlivý hněv, inspiruje neoficiální politická jednání, která mají zabránit zhoršování britsko-ruských vztahů a někdy intervenuje v zájmu západních diplomatů. Na druhé straně se často zaštiťuje zmínkami o kurýrních službách, které příležitostně poskytoval britským diplomatům a o svých konzultacích s vedoucími činiteli Britské mise, kterou v té době vedl nám v Čechách dobře známý Bruce Lockhart.

Už v roce 1917 se Arthur Ransome v Petrohradu sblížil se sekretářkou druhého muže bolševické revoluce Lva Davidoviče Trockého, s Evžénií Šelepinovou. I díky její pomoci se s  lehkostí začal pohybovat v nejvyšších kruzích bolševického vedení., šachy hrál se samotným Leninem…

Brzy po Leninově smrti v lednu roku 1924 odplul Ransome se svou manželkou do Anglie a uzavřel tak ruskou etapu svého života.

Druhá polovina Ransomova života určitě nebyla nezajímavá a konec konců právě jí vděčíme za to, co je nesporně z jeho tvorby nejtrvalejší - za sérii knížek o Vlaštovkách, Amazonkách a dalších dětských hrdinech a hrdinkách .

 Michal Hromek (zkráceno)