Židle v Řeznické a umění neumírat

Ke kvalitě a intenzitě těchto výkonů možná přispívá právě onen malý prostor: odhaluje totiž každou povrchnost a nutí herce ke koncentrovanému, vnitřně propracovanému výrazu, k minucióznímu zacházení s detailem, gestem, mimikou. Vedení divadla k jeho specifickým podmínkám přihlíží a s ohledem na ně také promyšleně buduje repertoár i okruh účinkujících. K těm nejvěrnějším patří Vanda Hybnerová a její muž Saša Rašilov (od letošní sezóny člen činohry ND v Praze). Ke svým dvěma předchozím projektům, jež připravili i dramaturgicky a režijně (Pokus PES čili potvor podle novely Michaila Bulgakova a Omámený kolotoč Arthura Schnitzlera), připojili v závěru uplynulé sezóny Židle Eugena Ioneska.

Hlediště Divadla v Řeznické|foto: reznicka.cz

Dnes již klasické dílo absurdního dramatu prokázalo za padesát let existence na nespočetných jevištích světa svou maximální otevřenost vůči výkladu a interpretaci. Příběh stařečka a stařenky, kteří ve stavení obklopeném vodou rozehrávají při své každodenní komunikaci snad všechny situace společného žití, až dospějí k rozhodnutí sezvat významné zástupce lidstva, aby jim prostřednictvím řečníka sdělili moudré poznání, k němuž stařeček za svůj dlouhý život dospěl, tento příběh lze pojímat jako parabolu marnosti veškeré lidské existence stejně dobře jako novodobou transformaci mýtu o Filemónu a Baukidě a apoteózu lásky, která je spojuje.

Rozhodla-li se stařečky, jimž má být podle autora 94 a 95 let, interpretovat dvojice ve stáří 30 a 34 let - a to prý k desátému výročí jejich manželství -, bylo by falešné, kdyby směřovala k nějakému hlubokomyslnému filozofickému výkladu o posledních věcech člověka či o nemožnosti dorozumění a sdílení, k němuž svádí konec hry, kdy na scénu přichází hluchoněmý řečník (v tomto případě zároveň i hudebník Jan Ponocný) a vydává jen neartikulované pazvuky. Oba mladí a fyzicky krásní lidé ničím - ani svými bílými kostýmy - nepředstírají, že jsou staří. S veškerou vervou a nadsázkou si na stáří hrají. A byť je to hra plná gagů a vtipně propracovaných situací, rozhodně stáří nezesměšňuje. Je také plná ironie - nikoli však vůči slabostem stáří, ale vůči nejrůznějším faulům a kličkám, jichž se v mezilidském kontaktu dopouštíme. Radostí je pak sledovat, jak dvojice pojímá fyzické a mentální propady, kdy se zdá, že jedna či druhá z postav se už už ocitá na hranici života a smrti: vždy se jakoby zázrakem zmátoří a pokračuje ve svém skotačení.

Vanda Hybnerová a Saša Rašilov v Ioneskových Židlích|foto: Matěj Bláha

Tato "hra na stáří", která je jakýmsi radostným šaškovským traktátem o umění neumírat, se odehrává za průhledným závěsem oddělujícím hlediště od jeviště. Hra spolu se závěsem mizí ve chvíli, kdy "stařečkové" začnou zaplňovat scénu židlemi, vítají vzácné hosty a snaží se této hypotetické společnosti předvést svá "lepší já". V ostřejším osvětlení je ostřejší i ironie protagonistů a demaskuje tentokrát hrátky, jež lidé ve společnosti podobně jako pávi ocas rádi rozvíjejí. Závěrečná scénická metafora, při níž Hybnerová s Rašilovem propíchnou "nebesa" nad scénou a na jejich hlavu se spustí proud vody, odkazuje spíš než ke smrti Ioneskových stařečků (podle textu by měli skočit z okna svého příbytku do vody) k očistě, která nás vrací k sobě samým a kterou v nás může memento mori vyvolat.