Zeyerova vize úzkosti i naděje

26. srpen 2003

Z původně lokální disidentské aktivity, určené jen zasvěcencům, zakotvilo brněnské Divadlo U stolu po zásluze už pevně v celostátním povědomí a "zabodovalo" i v kritické anketě revue Svět a divadlo. S jeho myšlenkově i umělecky náročným úsilím se několikrát do měsíce setkáváme na "provázkovské" sklepní scéně Domu pánů z Fanalu.

Sdružení bez stálého hereckého souboru, po léta vedené předním členem zdejší Mahelovy činohry Františkem Derflerem, rozhodně neusíná na vavřínech: každým dalším titulem hlouběji sonduje v oblasti nepodbízivého repertoáru závažné spirituální zaměření. Po svém dosud "nejlidnatějším" projektu, Sofoklově Králi Oidipovi, a souběžně s návratem ke scénickému čtení (večer z pozdní poezie nositele Nobelovy ceny Czeslawa Milosze Zamlčené oblasti) nabídlo nyní jevištní verzi románu Julia Zeyera Dům U tonoucí hvězdy (1897), kterou opět scénáristicky připravil a režíroval F.Derfler.

Sklepní scéna

Důvěrné setkání Divadla U stolu s tvorbou poněkud opomíjeného novoromantika je v dosavadním repertoárovém kontextu zcela logické. Zeyerova pozdní próza, vnitřně autobiograficky propojená s románem Jan Maria Plojhar, Třemi legendami o krucifixu a Trojími paměťmi Víta Choráze, prozrazuje totiž zřetelné styčné plochy např. s Durychovou Boží duhou a především s Dostojevského Snem směšného člověka, který ostatně spisovatele přímo ovlivnil. Důmyslná adaptace se v rovině syžetové i stylisticky jazykové (spolupráce Ludvíka Kundery) vhodně vyrovnává s obecným problémem převodu epiky zatížené abstraktními reflexemi do jevištně dramatického tvaru. Vhodně se soustředí pouze na dvojici protagonistů, náhodně se potkávajících v bizarním prostředí starobylé pařížské čtvrti. Zde jako světem bloudící emigrant živoří a posléze umírá mladý Slovák Daniel Rojko (Igor Bareš), provázen sílícím přátelstvím lékaře Severina (oproti románu anonymní a věkem starší Ladislav Lakomý), který se stává důvěrníkem, zpovědníkem a zaznamenavatelem pacientových mučivých stavů, horečnatých snů a apokalyptických vizí o Zemi řítící se vesmírem do zkázy.

Eliminace autorova důrazu na utrpení ujařmeného slovenského národa, vskutku jen letmé narážky na příběhy ostatních obyvatelek mysteriozně přízračného sídla (vdovy Celestiny, churavé markýzy Honoriny, pomatené Antonie nebo ztýrané sebevražedkyně Virginie) stejně jako aristokratických postav z Rojkovy minulosti, jimž vědomě ublížil a obtížil se tedy tragickou vinou, umožňuje hodinovému nonstop večeru jako pod zvětšovacím sklem zvýraznit nosné základní téma: demonstraci beznadějně rozpolcené osobnosti z rodu Raskolnikova, pronikavou vivisekci jemných záchvěvů duše trýzněné vnitřní slabostí i "Matkami žalu", a přesto zoufale toužící uprostřed materialisticky odcizené doby po absolutnu.

Záběr z inscenace

Výprava Milivoje Husáka, opět vynalézavě pracující se skrovným, ale v četných proměnách působivým nasvícením a zadním paravánem se závěrečnou stínohrou, simultánně staví dva nezabydleně nevlídné interiéry. Minuciózní herectví obdobně magicky propojuje obě zprvu protikladné, ale vzájemně na sebe slyšící bytosti. Lékař i Rojko - puzeni k sobě tajemnou mystickou silou - jsou každý po svém vášnivými hledači hlubšího smyslu lidské existence. V deseti sekvencích, kde se některé textové i hudební motivy refrénovitě vracejí, divák neznalý původní předlohy patrně leckterý pouze naznačený význam zplna nedešifruje. Zůstane v něm však hluboký zážitek z kontaktu vyzrálých uměleckých osobností, který přesto, že zobrazuje drtivý nápor fyzické i psychické agonie, vyznívá díky síle svých emocí jako záblesk naděje.

autor: Vít Závodský
Spustit audio