Zemřel peruánský nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa. Připomeňte si ho ve Vizitce

Marius Vargas Llosa a Anežka Charvátová na veletrhu Svět knihy|foto:Jiří Šeda

Mario Vargas Llosa vstoupil do literatury v šedesátých letech podobně jako jeho generační souputníci Carlos Fuentes a Gabriel García Márquez. Už prvními romány Město a psi, Zelený dům a Rozhovor u katedrály se vepsal do dějin španělsky psané literatury. Jak na setkání na Světě knihy připomněla hispanistka Anežka Charvátová, český čtenář má to štěstí, že z osmnácti autorových románu je do Češtiny přeložených už čtrnáct.

V rozhovoru mluví peruánský nobelista o svých románech a o románu obecně, vzpomíná na Flauberta, představuje se jako nejdisciplinovanější autor Boomu, mluví o románu ze současných dějin Guatemaly, o diktaturách i zkorumpovaných demokraciích, které zažil, i o zkušenosti s filmovou režií.

Marius Vargas Llosa na veletrhu Svět knihy|foto:Jiří Šeda

Herta Müllerová: Stát si rychle všimne, jestli s ním souhlasíte, nebo ne

• Upravit
• Smazat

V pátek 20. září začíná Svět knihy Plzeň 2019. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová byla jedním z hlavních hostů pražského veletrhu Svět knihy. Podívejte se na videorozhovor, který s autorkou vedl Petr Gojda v květnu tohoto roku.

„V roce 1958 jsem podnikl cestu do Amazonie, do peruánského pralesa, která měla ohromný význam pro mé budoucí spisovatelské povolání. Cesta sice trvala pár týdnů, ale vytěžil jsem z ní nejméně tři romány. A na té cestě jsem zjistil, že v osadách u hranic dochází k mnoha znásilněním místních žen vojáky pohraničních posádek. Vojáci tam žili odříznutí od světa a daleko od domova a znásilňovali domorodé ženy a vesničanky. Stížnosti jsem na té cestě slyšel na mnoha místech. Pak jsem odjel do Evropy, tam jsem strávil mnoho let, a když jsem dopsal román inspirovaný zážitkem oné cesty do pralesa, Zelený dům, vydal jsem se do pralesa znovu a po stejné trase jako poprvé roku 1958, muselo to být někdy v roce 1963, ne, to spíš později, 64 nebo 65. A v těch osadách, to bylo zábavné, znovu protestovali stejní obyvatelé, stejní sousedé. Jenže teď neprotestovali kvůli znásilňování, ale protože vojáci měli k dispozici „potěšitelky“, jak se jim oficiálně eufemisticky říkalo, na které civilové neměli nárok. Byly jen pro vojáky. To mi utkvělo, chtěl jsem o tom napsat román. Pokoušel jsem se ho psát vážně. A zjistil jsem, že e o tom vážně psát nedá. I mně to připadalo úplně nevěrohodné. Tak jsem učinil důležitý objev, že jisté příběhy se dají vyprávět jen v humorném, komickém tónu.“