Zemřel Antonín Matzner. Poslechněte si vzpomínky hybatele českého hudebního světa

16. říjen 2017
Michal Pařízek, Antonín Matzner, Emil Viklický

Ve věku 73 let zemřel publicista, kritik, emeritní dramaturg Pražského jara, lídr jazzových i klasických festivalů a vlivná postava hudebního dění v Česku. V této souvislosti uvádíme jeho vzpomínky, které natočil v roce 2017 pro Český rozhlas Vltava.

Kdo v českém hudebním prostředí nezná Antonína Matznera a koho nezná on? Od 90. let až do roku 2014 byl poradcem a dramaturgem festivalu Pražské jaro, předtím dlouholetým producentem a hudebním režisérem Supraphonu nebo tajemníkem Kühnova smíšeného pěveckého sboru. Je podepsán např. pod Encyklopedií jazzu a populární hudby. Do Československa a později České republiky zval virtuózy klasické i jazzové hudby.

Mé rodiště bylo svým způsobem určující pro celý můj příští život.

...říká na úvod Osudů v souvislosti s poválečnou euforií města osvobozeného Američany.

Byl jsem jako houba, která v mládí vstřebávala všechno bez ladu a skladu.

...pokračuje Antonín Matzner o své počáteční nevyhraněnosti. A jak to bývá, vše začíná v rodině. Ač „nehudební“ rodiče, za hudbou jezdili i do Bayreuthu. „Chodil jsem s otcem na koncerty, hrál na klavír, účinkoval v rozhlase, ale nejvíce jsem chtěl malovat, to až později jsem chtěl být skladatelem. Naštěstí pro lidstvo k tomu nikdy nedošlo.“ Dětství a mládí Antonína Matznera, ročník 1944, sledujte v prvním díle jeho Osudů.

Z rodné Plzně odchází v 18 letech do Prahy, s malou zastávkou v Bratislavě, i tam už organizuje klubový život. V druhém díle svých pamětí hovoří např. o práci v Supraphonu 60. a 70. let, o tom, co se naučil od svého šéfa Jaroslava Šedy i o výjimečné desce, kterou chtěl poškodit komunistické funkcionáře a nějak to celé nevyšlo. Vrací se k impozantní osobnosti Jana Rychlíka, do rodiny doktora Jana Hammera a Vlasty Průchové, i k „nejmúzičtějšímu člověku" Jiřímu Kyliánovi. Závěr druhého dílu patří vzpomínce na jeho nejbližšího přítele, dirigenta a sbormistra Pavla Kühna.

Jak to za doby normalizace bylo s festivalem Pražské jaro? Kdo byl Zdeněk Barborka a jak zasáhlo do Matznerova života přátelství s Václavem Zahradníkem? Jaké byly výhody svobodného povolání před rokem 1989 a proč Josef Suk nikdy neemigroval? Vzpomínky „Tonyho“ Matznera míří ve třetím díle Osudů také za „neřízenou střelou“ Laco Déczim a dotýkají se i přátelství s kytaristou Rudolfem Daškem

V Městské knihovně, kde jsem měl přednášku, tekl stařenkám make up po obličeji, poté, co dostaly zásahy vodními děly.

...vzpomíná na úvod čtvrtého dílu Osudů Antonín Matzner a míří tak přímo do začátku roku 1989, kdy po událostech v týdnu Jana Palacha okamžitě podepisuje petici za propuštění Václava Havla. Vše pak kulminovalo érou melantrichských balkónů a Antonín Matzner byl u toho. Úsměvné historky  těch dnů z prostředí kolem Václava Havla, ale i Karla Gotta, který se narychlo učil zpívat českou hymnu, střídá příprava koncertu České filharmonie na podporu Občanského fóra.

Po hektické atmosféře konce roku 1989 i euforii prvního porevolučního ročníku festivalu Pražské jaro přichází náročná práce ohledně stabilizace Českého hudebního fondu, která Antonínu Matznerovi vzala šest let života. Vzpomíná na statečné postoje svého přítele Mstislava Rostropoviče i na blízkého spolupracovníka, ředitele Pražského jara Olega Podgorného, který nečekaně na sklonku roku 2001 umírá. Další paměti už patří jeho nástupci Romanu Bělorovi a 12 létům, které prožil Antonín Matzner po jeho boku jako dramaturg festivalu Pražské jaro.

Závěrečný díl Osudů Antonína Matznera se točí kolem popřevratových ročníků festivalu Pražské jaro, i těch, které založil on sám. Jedním z nich byl festival Musica iudaica, kterým se společně s Hannou Gaifman snažili odstranit bílá místa na mapě koncertního repertoáru, zejména vrátili na program díla terezínských autorů, a to v podání takových umělců, jakým byl např. Isaac Stern.

Byl jsem do všeho hrr a prakticky nic nebylo nemožné, limitovaly nás snad jen peníze.

… vzpomíná na 90. léta Antonín Matzner. Zpětně se také dostává k praktikám tajné policie a dodnes je vděčný Michaelu Kocábovi za radu, na kterou naštěstí dal:

Nikdy nečti spis, který si na tebe STB vedla.

Tragickou událostí v životě Antonína Matznera byla náhlá ztráta jeho jediného syna, nadaného hudebního vědce Michala.

Antonín Matzner se hrdě hlásí ke svému austrofilství a vzpomíná při té příležitosti na Václava Neumanna. V závěru pamětí nechybí nadhled a humor tolik vlastní právě Tonymu Matznerovi:

Jednou policajti legitimovali Laca Decziho a ptali se ho, co dělá. Odpověděl jim: „Nič, už mám všetko hotové“. A já se skutečně teď snažím jít v jeho stopách.