Želary - laskavost nade vše
Želary jsou skvěle zpracovaným marketingovým produktem. Ještě ani nepřišly do kin, a už se o nich na všech společenských úrovních diskutuje, ať člověk zvolí libovolnou cestu hlavním městem, nevyhne se nálepkám s poutačem na film na hromadných prostředcích, billboardům, doma televizním spotům. Producenti tím předem u diváka vzbuzují ohromné naděje, což je krok částečně riskantní. Kapsy se jim, což lze říci téměř s jistotou už dnes, naplní, jestli se naplní i návštěvníkovo očekávání (zejména pak toho, kdo již četl literární předlohu Jozova Hanule),což není tak jisté.
Želary jsou dalším laskavým českým filmem z dílny Jarchovský - scenář, Trojan - producent, tentokrát ještě jednou Trojan - režisér. Je udělaný přesně tak, aby se prosadila atraktivita nadneseného tématu, zároveň tak, aby nikoho "neurazil", pokud možno všechny tak nějak potěšil. Ten, kdo měl takový pocit i při zatím posledním filmu zmiňované dílny - Pupendo, jistě pochopí a jistě ho u Želar pocítí ještě v intenzivnější podobě, spojení producentské a režisérské sesle zkrátka na výsledku být znát musí. Pro případný důkaz toho, že dobovku s ne až tak nepodobným tématem, lze natočit s nesrovantelně nižšími náklady a uvěřitelnějším výrazem, není třeba chodit daleko - Česká televize nedávno zařadila Brabcův film Samota s Vilmou Cibulkovou a Jiřím Štěpničkou.
Želary jsou vesnice vysoko v horách, kdesi na česko-slovensko-polském pomezí. Květa Legátová je před lety vymyslela a přenesla do nich literární příběh, do jisté míry inspirovaný vlastní zkušeností. Odehrává se zkraje čtyřicátých let, hlavní hrdinkou je Hana (Aňa Geislerová), resp. Eliška s falešnou identitou Hany, mladá dívka z města namočená v odboji, která dostala možnost před gestapem utéct a skrýt se v Želarech. Bývala zdravotní sestrou a jisté okolnosti jí umožnily se sem nechat odvést "svým" pacientem Jozou (György Cserhalmi), jako o svém o něm hovoří, protože mu zachránila život krvedárcovstvím. Neúprosnými zákonitostmi na tradicích založeného života ve vesnici, jsou dotlačeni k sňatku, pak už nezbývá než se na sebe začít adaptovat. Syrová atmosféra venkova, neodbouratelný strach z nacistů i společenská nutnost spolu vydržet postupně oba hlavní hrdiny přetváří a formuje do zprvu nepředstavitelné harmonie. Vedle hlavní dějové linie se odvíjí, logicky ze situace, do které je film zasazen, více potenciálních témat a problémů. Kromě proměny charakteru člověka, potažmo celé society v hraniční situaci, paradoxů dobových proměn, je tu alkoholismus, týrání dětí, zpronevěra víře etc...
Želary jsou kruté, nekompromisní, surové, smutné. Přesto, ve srovnání s předlohou vypadají spíše jako aranžovaná reklama na čtyřicátá léta v horské vesnici. Dějovým posunům z knihy se samozřejmě vyhnout nešlo, narozdíl od ní jsou však často očekávatelné, narozdíl od ní má film dost kolísající tempo (spád nabraný během první čtvrtiny s převažujícími městskými scénami se po přesunu do hor už nepodařilo dohonit). Tam, kde Legátová načrtává onu syrovost a krutost prostě a jakoby mimochodem, se Trojan s Jarchovským snaží být co nejpopisnější; zejména v pasážích, kde obraz venkovského života realisticky vytečkovávají, to rozptyluje a ruší (za všechny scéna s tančícími hrdiny na čerstvě položené podlaze). Navzdory snaze vypořádat se s látkou co nejdůkladněji, je film ve srovnání s novelou plošší, mnohdy jakoby dílem imperativu uhlazenosti od ní i dosti vychýlený, v některých momentech až neodpustitelným způsobem. Nezodpovězenými otázkami proč se například Joza chová tak, jak se chová, jaké jsou opravdové příčiny jeho až mateřské náklonnosti k Hanuli počínaje, happyendovým koncem konče.
Želary jsou filmem, který určitě nebude dělat ostudu v portfoliích hlavních hereckých osobností. Jak na Aňu Geislerovou, tak György Cserhalmiho by se mělo dostat při předávání výročních sošek, zejména v případě první jmenované, můžeme hovořit o kopernikánském obratu v hloubi záběru, na jaký jsme u ní mohli být zvyklí - charismatická civilní holčina s jednou tváří jako by byla minulostí. Ti, kdo neustrnuli ve vlastních ikonkách, nejsou již silně zrutinizovaní tvůrci, ale herci - platí zrovnatak pro vedlejší roli kněze Miroslava Donutila, doktora Ivana Trojana, trochu méně už pro řídícího učitele Jaroslava Duška, kvůli nim také stojí za to film vidět.
Oficiální stránky filmu: www.zelary.com, potažmo www.czech-tv.cz/specialy/zelary/
Želary (ČR, SR, A, 2003) Hrají: Aňa Geislerová (Eliška, Hana), György Cserhalmi (Joza), Miroslav Donutil (kněz), Ivan Trojan (Richard), Jaroslav Dušek (učitel); Hudba: Petr Ostrouchov; Kamera: Asen Šopov; Scénář: Petr Jarchovský; Režie: Ondřej Trojan; 150 minut
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
