Žebrácká opera. Hra Václava Havla jako brilantní analýza policejního fízlovství

Šéf londýnského podsvětí Peachum se snaží zabrzdit vzestup konkurenčního zlodějského gangu kapitána Macheathe. Nastrčí tedy pověstnému svůdci svou dceru, aby získal spolehlivý zdroj informací. Jenže protivník má zase své metody, a tak se v podsvětí rozpoutá kartelová válka, která samozřejmé neunikne pozornosti šéfa místní policie Lockita. Praktiky ochránců zákona si s postupy mafiánů v ničem nezadají, každý sleduje své cíle, každý lže každému a zároveň je v každém okamžiku připraven s ním uzavřít dohodu. To všechno vyjádřeno vysoce kultivovaným a sofistikovaným jazykem, kterým vládnou jak zloději, tak prostitutky. V dokonale přesvědčivých a přitom naprosto účelových slovních áriích postavy Havlovy opery obratně manipulují se skutečností a dovádějí princip bezzásadovosti a lži k dokonalosti.

Variaci na námět parodické opery Johna Gaye napsal Václav Havel na výzvu Činoherního klubu. Jenže když ji v roce 1972 dokončil, bylo jasné, že naděje na uvedení Žebrácké opery byla iluzorní. Předložit publiku obraz bezzásadové společnosti, ve které symbióza policie a podsvětí vytváří nepřehledný systém udavačství a korupce, bylo tehdy nemyslitelné nejen v pražském, ale v jakémkoli československém divadle.

Nadčasová hra plná intrik a manipulace

O tom, jak výmluvně Havlova komedie zrcadlila poměry, svědčí i panická reakce komunistického režimu na premiéru, kterou zakázanému autorovi uspořádal režisér Andrej Krob v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975. StB představení na pražské periferii uniklo, o to zavileji pak dodatečně trestala za účast jak účinkující, tak diváky.

Dnes, více než třicet let po pádu komunistického režimu, je jasné, že Havlova Žebrácká opera nic podstatného na své platnosti neztratila. Stejně jako neztratily vtip sofistikované a přitom naprosto účelové slovní árie, kterými postavy Havlovy opery manipulují se skutečností i se sebou navzájem.