Zdroj inspirace? Kniha, film, architektura, hudba. Prostě všechno, říká tanečnice Dora Sulženko Hoštová
Jak se z člověka, který v patnácti letech přichází studovat tanec, stane choreograf? Přechod do obrazového přemýšlení nad tancem je pozvolný a přirozený, jak ve Vizitce Ondřeji Cihlářovi popsala přední česká tanečnice a choreografka Dora Sulženko Hoštová.
„Nejdeme tolik po fyzické vybavenosti, ale po osobnostní stránce, hledáme tvůrčí, hloubavou osobu,“ vysvětluje Dora Sulženko Hoštová rozdíl mez zájemci o studium na konzervatoři Duncan Centre a klasické taneční konzervatoři. Sama tuto školu absolvovala, učí na ní a tancem jako prostředkem k vyjádření emocí, příběhů anebo různých jevů žije.
Inspirací je jí nejen hudba a divadlo, ale třeba i stereotypy v oboru. Na nich postavila své celosvětové úspěšné představení Proces, v němž ji doprovázel herec Jan Čtvrtník. Proces v ní zrál několik let, jak je ostatně v jejím tvůrčím životě zvykem.
Téma musí v hlavě viset dlouho
„Vytvářím věci v dekádách, nejsem ten typ, který mastí představení každý rok,“ říká. „Téma musím nechat v hlavě uzrát, teprve když vidím, že v hlavě visí dlouho, je to pro mě spínač.“ Proces k ní přišel po návratu z mateřské, tehdy si v divadle uvědomila, že nechce ztrácet hodiny sledováním něčeho, co už viděla mnohokrát. V choreografii si tak začala pohrávat s tehdy trendy jevištními videoprojekcemi, totálním minimalismem, nahotou na pódiu či depresivní muzikou. Sulženko Hoštová dělá svá představení často sama, do Procesu ale kromě Čtvrtníka přizvala také dramaturgyni Martu Ljubkovou, jejíž přínos si velmi pochvaluje.
V současné době zkouší spolu s Cirkem La Putyka představení o běhu života pojmenované Runners. V souvislosti s tím ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvila i o rozdílu mezi pohybovou spoluprací s herci, tanečníky a akrobaty. „Na práci s divadlem miluju, že se musím přizpůsobit dané skupině. Rozdíl je v tom, že tanečníci mi nabízejí různé polohy, ze kterých si vybírám, hercům naopak nabízím já. Bývají v šoku, ale pak jsou neuvěřitelně nadšení z toho, co se jim podařilo překonat.“
Nejposlouchanější
-
Paolo Sorrentino: Tony Pagoda a jeho přátelé. Poezie, vulgarita i něha v příbězích plných nostalgie
-
Naše, Sladká, Klepy a další povídky Barbory Hrínové
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
-
Michel Houellebecq: Mapa a území. Příběh fotografa, který hledá nové způsoby uměleckého vyjádření
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.