Zděšen a okouzlen. Souzvuk z básní a krátkých zamyšlení Ladislava Dvořáka

Básník, prozaik a autor knih pro děti Ladislav Dvořák (1. prosince 1920 – 22. června. 1983) se narodil před sto lety v Krásněvsi u Velkého Meziříčí v rodině kováře. Poválečná studia bohemistiky a srovnávací literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončil kvůli politickým prověrkám, poté střídal dělnická a úřednická zaměstnání. Až koncem šedesátých let mohl působit jako nakladatelský redaktor, později byl knihovníkem ve Slovanské knihovně. Po podpisu Charty 77 byl propuštěn. Do své smrti pracoval opět manuálně a jako korektor. Zemřel v Rokycanech roku 1983.

Čtěte také

Co si pamatuju. Vzpomínky překladatelky Věry Dvořákové

Dvořákovu poezii (jejíž ukázky se v rozhlasovém Souzvuku prolínají se svědeckými zápisy z posmrtně vydaných Sentencí) charakterizuje mimo jiné tematická kontinuita, zejména v zobrazení údivu nad řádem přírody i kosmu; věrnost (nejen) krajině a rodu – zemitého Horácka. Ovšem i reflexe neúhybnosti a organického růstu, symbolizovaných motivem stromu.

Jemnou stylistickou organizovanost a hravost básník exponoval již v knize Srdeň a naplno toto gesto rozvinul v poslední (nejprve jen v samizdatu publikované) sbírce Hle nyní. Téměř celá je protkaná básnicky „šifrovanými“ reáliemi, aluzemi, dedikovanými poctami, motty oblíbených autorů a citátovými postskripty. Ty tvoří organickou součást sdělení jednotlivých textů i hodnotovou identifikaci se společenstvím přátel umělců.

Čtěte také

Století Ladislava Dvořáka. Poslechněte si povídky jednoho z představitelů „rozptýlené generace“

Občas Dvořák text stylizuje jako přiznání – spojené s litanickým zaříkáváním (jednou z pradávných rolí poezie). Zadrhlost dikce či „zděděná“ málomluvnost tvoří jeden pól, druhým je hra s pojmenováním, idiomy, významy, rytmem a refrény, tíhnutí k nenápadnému experimentu. Jde ale i o hru ve vážnějším slova smyslu, kdy je v sázce nepokleslá existence, snaha obstát zde zaživa (a v díle po smrti). „Paradoxní pravdu světa“ zde vyjadřuje Ladislav Dvořák někdy s obdivuhodným, stoickým humorem, kotvícím možná v kořenech venkovského dětství či v protrpěném amor fati, vedoucímu k mužnému vyrovnání a k víře v harmonii celku.