Zdeněk Kozák: Nezadržitelný vzestup Eduarda Žáka aneb Bejvávalo. V titulní roli Miroslav Donutil

Název, který Zdeněk Kozák zvolil pro rozhlasovou hru, svou strukturou blízkou výstupům v kabaretním programu, odkazuje hned ke dvěma formálně odlišným, avšak myšlenkově blízkým dílům. Je to pochopitelně Olbrachtova povídka Kariéra Eduarda Žáka, jež byla poprvé otištěna v roce 1927 v knize Devět veselých povídek z Rakouska i republiky. Ale také název stejného cyklu povídek, který byl po upraveném vydání v roce 1948 pojmenován „lidově-demokratickým“ výrazem Bejvávalo. Obrat „nezadržitelný vzestup“ ne náhodou odkazuje k dramatu Zadržitelný vzestup Artura Uie, ve kterém se Bertolt Brecht také zabývá vzestupem jednoho bezskrupulózního kariéristy. Aniž by ho jmenoval, je zřejmé, že se jedná o Adolfa Hitlera. Intelektuální zázemí Kozákovy rozhlasové hry je čitelné nejen v názvu. Antiiluzivní přístup, prostřednictvím kterého rozehrává vlastní drama, chytře využívá zcizujících principů v podobě ironických komentářů vypravěče, bujarých pěveckých vstupů i dynamického sborového přednesu herců, vystupujících ve vedlejších rolích.

V průběhu hry se několikrát opakuje zdánlivě legrační výrok učitele z obecné školy: „Žáku, Žáku, ty syčáku. Tebe jednou čeká kriminál! A bude to kriminál, jako Brno!“ Přestože vzbuzuje naději, že na každého jednou dojde, čím déle jsme příběhu Eduarda Žáka přítomni, tím víc tušíme, že na morálně upadlého a cynického kariéristu je každý režim krátký. I přes brutalitu, se kterou se prosazuje na veřejnosti, přes nadšení pro odhalování údajných spiknutí a vzpour, přes osobní skandály s pochybným podnikem své manželky a také s podvodem v klenotnictví, je postava Žáka brilantní karikaturou a celá hra má i díky tomu výrazně sarkastického ducha. I proto si ji posluchač může užívat až do opulentního závěru, plného nespravedlnosti a bezpráví.

Zdeněk Kozák napsal hru původně pro Divadlo na provázku, ale po listopadovém převratu v roce 1989 k její realizaci z provozních důvodů nedošlo. Proto vytvořil verzi rozhlasovou. Obsazením Miroslava Donutila do titulní role a spoluprací s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm, jakoby symbolicky završil tehdejší slavnou éru brněnského experimentálního Divadla na provázku.