Zděná provizorní dvoutřídka. U nové výstavby výukových prostor se inspirujme u takzvaných školiček s nadčasovou estetikou

16 fotografií

Školička, čili zděná provizorní dvoutřídka, je fenomén, který znají hlavně Pražáci. Právě v hlavním městě, kde se díky ní jmenuje i ulice (U školičky, Praha 9 – Libeň), jich bylo postaveno nejvíce. Podle portálu Prázdné domy ji najdeme na více než padesáti adresách, a to v několika různých sestavách. Školička, jejíž projekt se zrodil v pražském STÚ (Studijní a typizační ústav), byla sice koncipována jako solitérní objekt, stavěna nicméně byla také jako zdvojený objekt. A to buď přímo spojený anebo s rozličně velkými rozestupy. Existují ale také atypické sestavy, jako trojitá školička, na níž narazíme v ulici Za vršovickým nádražím.

Dnes školička na Kampě patří k těm nejautentičtějším díky péči Spolku Komunitní centrum Kampa|foto:Jakub Potůček, Český rozhlas

Projekt školičky vypracoval málo známý pražský architekt Lubor Marek (1915–2000). Jeho otec – J. R. Marek (Josef Marek) byl spisovatel, grafik a výtvarný kritik, který v roce 1922 redigoval první číslo progresivní revue Stavba. Ačkoliv Lubor patřil ke generaci architektů, která absolvovala až koncem 30. let, neměl o práci nouzi. Nastoupil totiž do stavební společnosti Hrabě & Lozovský, která přesídlila na Slovensko, kde narozdíl od protektorátu neplatil stavební zákaz.

Atypická trojitá sestava, U Vršovického nádraží, Praha 10 – Vršovice|foto:Jakub Potůček, Český rozhlas

Po válce, během níž byly provedeny Markovy projekty průmyslových celků v čele s textilní továrnou Rolný (dnes Makyta Púchov), si architekt na Slovensku otevřel vlastní ateliér. Vedle horských hotelů se v něm věnoval hlavně objektům pro turistickou infrastrukturu v Nízkých Tatrách, mezi něž hlavně patřily lyžařské vleky, vůbec první v Československu.  

Do Prahy se Lubor Marek vrátil na podzim roku 1950 a to kvůli zaměstnání v STÚ, kde se věnoval typovým projektům bytových domů i typizaci průmyslových areálů. A právě zde se během roku 1955 zrodil v reakci na totální nedostatek školních míst jednoduchý dvoutřídní pavilon, za který architekt obdržel zvláštní cenu. Podařilo se mu totiž „propracováním detailů dát těmto provisorním stavbám žádoucí výtvarnou úroveň, takže vhodně zapadají do různého prostředí a při tom jsou stavebně jednoduché a výrobně levné“ (Architektura ČSR, 1956).