Zavřete oči a ocitnete se ve 3D. Čínský zázrak Gan Bi představuje Poslední večery na Zemi
S režisérem fascinujících filmů Kaili Blues a Poslední večery na Zemi jsme mluvili o čase, vzpomínkách, přecházení ze 2D do 3D a čínské cenzuře.
Mladý čínský režisér Gan Bi zaujal diváky už celovečerním debutem Kaili Blues, za který získal za nejlepší debut a režisérský objev na MFF v Locarnu. Jako vycházející hvězdu světové režie ho potvrdil jeho druhý snímek Poslední večery na Zemi, uvedený letos v Cannes. Tato podívaná na hraně narativního filmu umožňuje divákovi proplouvat časovými rovinami a ponořuje se v záběrech dlouhých až 50 minut do vzpomínek. Z 2D formátu přechází do 3D. Hlavním tématem je pro Bi Gana čas a paměť. Oproti debutu vznikaly Poslední večery na Zemi v mezinárodní koprodukci a v obsazení najdeme hvězdy jakočínskou herečku Tang Wei nebo Sylvii Chang.
Rozhovor vznikl na festivalu v Cannes. Část z něj si můžete přečíst, celý si ho poslechněte v záznamu z pořadu Reflexe.
Jsou oba vaše filmy, Poslední večery na Zemi i Kaili blues, založené na filozofii ohledávání času?
Ve skutečnosti oba pracují s mou minulostí a s událostmi, které se v ní skrývají. Takže žádnou filozofii nehledejte, spíš osobní tajemství. V postavách v Kaili Blues se odráží řada mých přátel nebo lidí, které jsem prostě jen potkal a kteří mi vyprávěli své příběhy.
Co pro vás osobně znamená Kaili jako město? Zasadil jste do něj oba své filmy. Máte k němu láskyplný nebo nostalgický vztah nebo je to pouto spojené i s určitou mírou zášti?
Kaili, které vidíte ve filmu, není skutečné. Dnes je to moderní město, takže pokud se tam vydáte s tím, že uvidíte to, co ve filmu, tak budete zklamaní. Ve filmu Kaili blues jsem zachytil město mého dětství, jakýsi fragment vzpomínek, které si s sebou nesu. Jsem rád, že jsem mohl prostor svého dětství přetavit do filmu. Nemusím tak propadat sentimentu, že takové Kaili už není, protože jsem si ho vytvořil.
Vaše filmy tedy postrádají filozofii času, ale idea plynutí a trvání se odráží v délce záběrů. Řešil jste tyto otázky naléhavěji v průběhu natáčení vašeho nového filmu, Posledních večerů na Zemi?
V první, 2D části snímku, se celková časová osa příběhu drolí na různé dílčí verze. Přirovnal bych to k fungování paměti – nepamatujeme si celé příběhy, ale spíš jednotlivé fragmenty. Ve druhé polovině filmu, natočené na jeden záběr ve 3D, jsem musel pracovat s časem komplexněji a hledat nějaké soudržnější pojetí. Shrnul bych to následovně. Jakmile se hrdina ocitne ve snovém světě, každý přesun do jiného prostoru značí, že se propadá hlouběji do své paměti. S oběma koncepcemi času pracuji velmi rád a v mém posledním filmu stojí rovnocenně bok po boku.
Jak vás napadlo zkombinovat formáty? Bylo trochu matoucí vzít si před projekcí brýle a pak si přečíst úvodní titulek s oznámením, že film není ve 3D.
Původně jsem žádný titulek do filmu dávat nechtěl. Mým cílem bylo diváky zmást, aby si brýle nandali a pak, tváří v tvář první polovině filmu, si je zase sundali. Nakonec zasáhli producenti a trvali na tom, že je zapotřebí situaci nějak vyřešit, protože film poběží v Cannes. Každý by můj smysl pro humor nemusel pochopit, takže ten titulek se do filmu dostal až na poslední chvíli, aby diváci tušili, do čeho jdou. Pomocí 3D jsem chtěl prostorově vyjádřit mezilidské vztahy i fungování paměti. Při jejich vyobrazení filmaři běžně sahají ke střihu a k montážním sekvencím, ale paměť přece funguje jinak. Když zavřete oči a chcete si něco nebo někoho vybavit, ocitnete se ve 3D – proto jsem ten formát zvolil.
Proto hlavní hrdina usne v kině?
Ano. Je to taky trochu v reakci na Kaili blues, protože hodně diváků při projekci mého filmu usnulo. Ve svém dalším snímku jsem chtěl, aby hlavní hrdina během promítání v kině usnul.
V materiálech pro novináře se o Posledních dnech na Zemi uvádí, že patříte už k osmé generaci čínských filmařů. Co pro vás tohle označení znamená?
Starší generace čínských tvůrců se chtěly odlišovat od svých předchůdců a definovat tak svoji vlastní identitu. Ale dnes v Číně najdete tolik osobností a autorů, které zajímají rozličné věci, takže pro mě osobně tohle nálepkování postrádá smysl. Jsme prostě filmaři; možná západní tisk a trh nás takhle potřebují vnímat, ale já se necítím být x-tou generací nikoho a ničeho, nejsem iPhone.
Hou Hsiao-hsien: Nedívejte se moc zblízka. Zachytíte krásu detailu, ale ne náladu
O empatii, tchajwanské nové vlně, babičkách, vnitřním horizontu, herecké volnosti a dalších tématech s velmistrem asijského filmu!
Váš nový film je barevnější než Kaili blues, a při jeho sledování jsem si vzpomněl taky na snímky Hou Hsiao Hsiena, které mají podobně dlouhé záběry…
Barevné spektrum pramení prostě z toho, že vrchní osvětlovač byl v mnohem lepším rozpoložení než posledně – dal jsem mu tentokrát víc peněz – takže do obrazu dodal pestřejší barvy. Filmy Hou Hsiao Hsiena mám moc rád, hlavně Sbohem, jihu, sbohem. Pečlivě jsem jeho snímky studoval, ale žádných přímých vlivů a citací si nejsem vědom.
Na festivalu se objevily snímky ruských nebo íránských filmařů, kteří bojují se státními zásahy do jejich díla. Týká se cenzura i vašich filmů nebo vám nechává režim relativně volné ruce?
Vláda se dřív mnohem výrazněji angažovala ve filmové tvorbě. Během přípravy a natáčení Posledních večerů na Zemi jsem ale cítil, že tlak ze strany režimu citelně povolil. Řekl bych,že se nám dostává mnohem víc svobody, za sebe bych se dokonce nebál mluvit o absolutní svobodě. Provincie Guizhou, kde jsem snímek točil, mi vyšla absolutně vstříc. Sice asi netušili, co přesně dělám a jaký je můj záměr se všemi těmi dlouhými záběry, ale umožnili mi přístup na lokace, kde jsme se štábem mohli strávit tolik času, kolik bylo potřeba – a dovedu si představit, že v minulosti by to takhle hladce neprošlo. Domnívám se, že se věci postupně zlepšují a v budoucnu se jistě dočkáme toho, že víc a víc filmařů bude točit takové příběhy, jaké sami chtějí. Už jen to, že letos mohu být v Cannes a se mnou třeba Jia Zhang-Ke, považuji za signál stále větší otevřenosti.
V Číně otevřou 13 nových kin každý den! Čínský filmový trh zažívá boom
Čínský filmový trh zažívá už několik let boom. Brzy bude co do výsledků největší na celém světě. V zemi se podle různých statistik otevře až 5000 kinosálů za rok a vloni na filmy přišlo 830 milionů diváků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
