Zatím jsme byli svobodní. Diplomanti pražské AVU skončili výstavou Nejkrásnější věk
Výstava letošních diplomantů AVU si vypůjčila svůj název z filmu Jaroslava Papouška z roku 1968, který se odehrává v sochařském ateliéru budovy AVU na pražské Letné. „V něčem je to tam pořád stejné,“ směje se sochařka Erika Velická.
V prostorách Akademie výtvarných umění v Praze vystavuje do neděle svoje práce 57 mladých umělců. Kromě nich zde ale najdete také fotky ze zmíněného Papouškova filmu společně s fotografiemi dnešních studentů zachycených na stejných místech a ve stejných pózách jako ve filmu. Kurátoři chtěli prostřednictvím této analogie připomenout minulých 50 let, které má AVU za sebou od natočení filmu, a zároveň přimět studenty i návštěvníky k výhledu do budoucnosti. Každý ze studentů dostal stejný dotaz: „Jak si představuješ sebe a svou práci za 5 let?“ Jednotlivé odpovědi si můžete přešíst v doprovodných materiálech k výstavě.
„Žijeme v době, kdy si klademe otázky o pozici umělce ve společnosti. Ptáme se i na to, kdo by měl za umění platit, kdo by měl umělce podporovat. Měly by na to jít finance z veřejné pokladny nebo z nadací?“ ptá se ve studiu Vltavy jeden z kurátorů výstavy John Hill. „Proto jsme se studentů ptali, ale nemysleli jsme to jen finančně, ale i intelektuálně. Chtěli jsme, aby o tom přemýšleli dřív, než opustí fakultu, protože pak se tím stejně budou muset zabývat.“
Umělec bez podnikatelského ducha si dnes na chleba vydělává těžko
„Když člověk vyjde ze školy, měl by se začít propagovat a společensky se angažovat. A třeba pro mě je to těžký,“ reaguje Ester Knapová z ateliéru malířství na to, jak se cítí v roli budoucího podnikatele, který by měl umět svoji tvorbu propagovat a prodat. „Moje tvorba je intimní, introvertní. Pokud se ale člověk chce věnovat umění a mít úspěch, tak to dnes bohužel musí zvládat,“ dodává Knapová. „Na škole jsem to zatím nemusela řešit,“ odpovídá Erika Velická z ateliéru figurálnho sochařství a medaile. „Nemusela jsem vydělávat a byla jsem ráda, že nemám žádná omezení a že nemusím přemýšlet o konzumentovi svého umění – jestli je to někdo, kdo má peníze.“
Erika Velická v rozhovoru popisuje svoji práci Unavená kosmonautka, jejímž dominantním prvkem je tunel do kosmu, který má přenést betonovou figuru vyčerpané dívky k nesmrtelnosti a věčné rovnosti. Ester Knapová zase popisuje svoje tři velkoformátové malby vycházející z osobních fotografií. „Všechny tři vznikaly rok a proces byl pro mě snad ještě důležitější než výsledek. Původní fotka, ze které to vychází, se přeměnila do imaginární abstrahované krajiny, ve které se částečně objevují figury,“ popisuje.
Snažit se vytvořit krásnější budoucnost není bez optimismu možné.
John Hill
„Myslím, že nám nejde o idealismus, ale optimismus,“ komentuje John Hill poznámku kurátorů o tom, že nejkrásnější věk je vždycky v budoucnosti. „Neměli bychom se smiřovat s budoucností, která je horší než přítomnost, bylo by to moc snadné. Tvůrčí činnost, proces a kreativita, které jsou, myslím, znát i na naší výstavě, by se měly zasadit o to, aby budoucnost byla lepší. Musíte si ji svým způsobem představovat předem a hezké je na tom to, že tak zároveň pracujete na jejím vytváření. Snažit se vytvořit krásnější budoucnost není bez optimismu možné.“
Poslechněte si záznam celého ArtCafé včetně hudebního bloku o Tyleru Creatorovi, který vydal své páté album Igor. Hudební dramaturg Jonáš Kucharský k této příležitosti připravil výběr i ze starších tracků umělců spojených s dřívějším hudebním kolektivem OFWGKTA jakými jsou Frank Ocean nebo Earl Sweatshirt.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Když máma spala. Strhující autobiografický deník patnáctileté Beatrice Landovské
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu
-
Josef Uher: Albína. O křehkém přechodu mezi dětstvím a dospíváním na venkově počátku 20. století
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.