Zatím jen rozpačité vykročení

7. červen 2004

Útlou knihou sedmi povídek Noci, noci (Torst 2004) se uznávaná básnířka Kateřina Rudčenková (1976), autorka dvou významných básnických sbírek Ludwig a Není nutné, abyste mě navštěvoval, představuje poprvé i jako prozaička. První hodnotící reakce na její prozaický pokus se pohybují v široké škále, od velmi nadšeného přijetí až po naprosté odmítnutí.

Sedm próz, které vzájemně propojuje osoba vypravěčky se silnými autobiografickými rysy, představuje hluboký ponor do intimního života, kdy stranou není ponechána ani sexuální stránka. Máme tak před sebou otevřenou výpověď ženy na prahu středního věku, která stále hledá meze své existence.

Hranice mezi realitou a fikcí ale není u autorky často zřetelná. A tak netušíme, zda se Rudčenková pohybuje právě v realitě světa literárního, nebo v realitě světa skutečného, kdy popisuje skutečné události. Mnohé však naznačuje, že hrdinku próz můžeme ztotožnit s autorkou samotnou. Nakolik je to ale hra se čtenářem, která je utvrzená i shodnými daty narození autorky uvedenými na záložce a daty hrdinky uvedenými v textu, samozřejmě netušíme. Po stránce kompoziční se nepochybně jedná o knihu promyšlenou, poučenou trendy moderní prózy. Na mnoha místech se autorka hlásí ke svému oblíbenému autorovi Thomasi Bernhardovi. Jako by však u ní akt samotného psaní zatím stál před obsahem vyprávěného. A právě to je skutečnost, která zaráží. Tam, kde Rudčenková jako básnířka dokázala výrazně zaujmout, nás jako prozaička nechává v rozpacích. Není pochyb, že ve všech sedmi povídkách se odráží autorčina zkušenost z dětství, můžeme ledacos vytušit o komplikovaných vztazích s rodiči. Především však sledujeme utváření partnerských vztahů. Ty jsou formovány především sexuální zkušeností. Podobně jako hlavní hrdinka zatím hledá vhodného muže, autorka hledá téma, které by mohla vyprávět, a tato nejistota je na prózách samotných znát.

Kateřina Rudčenková: Noci, noci

Tato skutečnost, snad podpořená předešlými řádky, mi nedovoluje říci, že se jedná o knihu, která by mne nadchla a kterou bych jedním dechem čtenářům doporučil. Přesto se i zde nalezne zajímavý text, povídka ze zákulisí rumunského literárního festivalu, který zbývající svou kvalitou převyšuje. Mnohotvárný talent Kateřiny Rudčenkové se realizuje ve více směrech. Mimo jiné fotografuje a je redaktorkou kulturního a společenského časopisu Dobrá adresa. Zdá se tedy být takřka zcela pohlcena uměním. Je však možné, že právě toto vše až příliš ovlivňuje její tvorbu, která pak v některých pasážích knihy mnohdy hraničí až s uměním pro umění.

A také si kladu otázku, zda veškeré autorčino jednání není určováno tím, že bude později zpracováno literárně, jak ostatně poznamenává i ústy jednoho ze svých hrdinů. Přes veškerou snahu o psychologický rozbor postav a jejich chování pak tento poměrně úzce vymezený svět vypadá poněkud neživě. Stále je však třeba mít na paměti, že se jedná o prozaický debut. Již to, že se pokusila jako uznávaná autorka jiného žánru vykročit novým směrem, je nutno ocenit kladně. O tom, zda se rozhodla správně, nás přesvědčí teprve další Rudčenkové knihy.

autor: Pavel Kotrla
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová