Zápisky z vyhnanství oživují hrůzy polské antisemitské kampaně roku 1968

Zápisky z vyhnanství
Zápisky z vyhnanství

„Kolik utrpení dokáže člověk snést, než se zblázní?“ ptá se herečka Krystyna Janda v inscenaci Zápisky z vyhnanství v režii Magdy Umer. Na jevišti tak oživuje skutečný příběh polské židovské ženy, která byla v roce 1968 donucená k emigraci stejně jako další tisíce polských občanů židovského původu.

Znovu tak nastoluje otázku, jak se dnes polská společnost vyrovnává se šokující protižidovskou kampaní, kterou v roce 1968 rozpoutal tehdejší režim. Zápisky z vyhnanství patří k nejlepším inscenacím polské scény z uplynulé sezony, na festivalu Božská komedie získala cenu za nejlepší inscenaci i herecký výkon. Mozaika vám nyní s herečkou přináší rozhovor.

Mohla byste přiblížit příběh Sabiny Baral, autorky knihy Zápisky z vyhnanství?

Sabina byla dvacetiletou studentkou polytechnické univerzity ve Vratislavi. Pocházela ze skromné rodiny řemeslníků. Její rodiče už ale byli starší lidé, tudíž pro ně emigrace v roce 1968 znamenala další životní tragédii. Ještě se nestačili vzpamatovat z hrůzy druhé světové války a už museli znovu opouštět svou rodnou zemi. Nicméně z Polska nakonec odjeli i proto, aby zajistili dobrou budoucnost své dceři. Sabině Baral se ve své knize Zápisky z vyhnanství podařilo zachytit dobu kolem jara roku 1968 v řadě detailů. Na cestu si sebou mohli vzít jen omezený počet věcí a peněz a univerzitní diplomy a veškeré dokumenty museli nechat v Polsku. Polští židovští studenti museli také zaplatit za zahájení nebo ukončení studia. Byly to skutečně obrovské částky a tito lidé nikdy nedostali své peníze nazpět. Tato část polské historie není v Polsku dostatečně reflektovaná. Není ani součástí osnov ve školách. Dlouho se o událostech března roku 1968 nemluvilo veřejně. A zvláště mladá generace má velmi slabé ponětí o tom, jak bylo s polskými židy tehdy zacházeno. V březnu roku 1968 začalo v Polsku antisemitské tažení. Po propagandistické mašinerii komunistického režimu následovaly vyhazovy ze studií i ze zaměstnání a všemožná policejní šikana. Režisérka Magda Umer na závěr inscenace připojila filmové záběry z nedávné polské fašistické a nacionalistické demonstrace z 11. listopadu jako důkaz, že dějiny se opakují.

Jak tedy reaguje polské publikum na tuto inscenaci?

Tato inscenaci vznikla v březnu minulého roku, tedy čtyřicet let po březnových událostech v Polsku. Ze začátku jsme představení hráli především pro polské židovské emigranty, kteří dnes žijí v USA, Izraeli, Belgii nebo ve Švédsku. Bylo zajímavé sledovat jejich reakce a následně se s nimi bavit, protože řada z nich už měla tyto události zprostředkovány od starší generace, tedy od svých rodičů nebo prarodičů. Byli to převáženě velmi vzdělaní lidé – vědci, profesoři a lékaři – kteří dnes svým znalostmi a dovednostmi obohacují jiné země, protože Polsko je vyhnalo. Následně jsme inscenaci začali uvádět i pro školy. Byla jsem mile překvapena, že mladé publikum během téměř dvouhodinového představení ani nehleslo. Myslím, že inscenace Zápisky z vyhnanství má v Polsku úspěch i proto, že ukazuje příběh vyprávěný z pozice silnějšího, neporaženého, někoho, kdo se s minulostí vyrovnal, kdo už necítí vůči zemi a lidem žádnou zášť. Sabina Baral pouze předává dál to, co se v minulosti stalo.

Co tato inscenace vypovídá o polské společnosti v roce 1968 a jaké poselství byste polským divákům ráda předala dnes? Přeci jen, a zvláště ve střední Evropě, se nesnadno přijímá fakt, že i my jsme se v minulosti provinili.

Tato inscenace vypovídá o současných politických rozhodnutích, o vládě, o moci. Ale také o tom, jak jsou vnímáni občané z pozice podřazenosti. Antisemitské projevy jsou trestány a jsou nepřijatelné, nicméně v poslední době jako by se opět ve společnosti vynořovaly a nejen ty, ale obecně řada projevů nenávisti. Čili tato inscenace vznikla ze strachu, že by se dějiny mohly opakovat.

S režisérkou Magdou Umer jste zvolily komorní formát monodramatu. Na co jste chtěly klást největší důraz? Je to právě slovo, tedy svědectví Sabiny Baral?

Na téma březen 1968 vzniklo v Polsku řada velkých a výpravných inscenacích. Ale z velké míry se jednalo o inscenace, které byly založeny na nějaké fabuli. My s Magdou Umer máme za to, že právě přímá, konkrétní formulace, která se navíc říká šeptem, může diváka zasáhnout mnohem silněji.

Jaký význam přikládáte hudbě Janusze Bogackeho? Co má v inscenaci říci, nebo možná doříci?

Magda Umer vybrala kapelu Janusze Bogackeho proto, že patří k nejlepším komorním hudebním tělesům v Polsku. Bez nich by inscenace nefungovala jako celek. Zamýšlely jsme to jako kompozici, ve které je hudba základním pojítkem. Hudba umocňuje emotivnost celého scénického díla.

Krystyna Janda je herečka, režisérka, publicistka, umělecká ředitelka dvou varšavských divadel, Och-Teatru a Divadla Polonia. Prezidentka Nadace Krystyny Janda Na Rzecz. Je absolventkou Státní umělecké střední školy a Státní vyšší divadelní školy ve Varšavě. Poprvé se objevila ještě během studií v roli Máši v Čechovových Třech sestrách. Jejím divadelním debutem byla Aniela ve hře Maiden Vows varšavského divadla Ateneum a Dorian Gray v inscenaci hry Obraz Doriana Graye Oscara Wilda, kterou uvedl Teatr Mały ve Vratislavi. Na filmovém plátně se poprvé objevila ve filmu Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru. Hraje a tvoří nepřetržitě od 80. let 20. století. Ztvárnila více než šest desítek divadelních rolí – od antických her přes Shakespeara až po současný divadelní repertoár polských i zahraničních dramatiků.