Zákruty na Mulholland drive

Nejsem žádný lynchofil, ale tentokrát bych řekl, že divák musí být s Lynchem víc než spokojen. Vrátil se od traktůrkového výletu s Alvinem Straightem zase mezi těžké závěsy ve zšeřelých pokojích a do zlovětně svítícího bohatého města s prapodivnými nočními kluby. Natěšená Betty přijíždí do Hollywoodu, aby se stala herečkou. Ve svém bytě najde Ritu, která měla v noci podivnou autonehodu, která jí vlastně zachránila život, protože protijedoucí auto do jejího narazilo v okamžiku, kdy se jí někdo (kdo?) pokoušel zastřelit. Obě ženy - plavovláska a brunetka - mají nakročeno k novým začátkům. Rita ztratí při nehodě paměť, Betty zase sní o své hvězdné budoucnosti. Realita Hollywoodu jsou sny a krátká paměť. Režisér Adam Kesher se tam pokouší v naprosto morbidním prostředí producentských a sponzorských machinací zmobilizovat k obhajobě svého mizivého podílu na filmu. Jeho žena ho podvede a vyspí s čističem bazénu. Chlapíkovi v rychlém občerstvení se zhmotňuje jeho sen natolik, že ho to zabije. Mám pokračovat, ještě se orientujete?

Film není nikterak zmatený, jen nabízí v prvních dvou třetinách několik více či méně podivných epizod, spjatých více či méně s centrálním příběhem obou žen. Odbočky vykreslují, o co všechno tu vlastně běží a vytvářejí základ pro poslední třetinu, ve které budete mít možná několikrát i pocit, že jste na to kápli a že film tady skončí. Ale tak jednoduché to není. Nenechte se mýlit, konec dokonce nepřichází ani v momentě, kdy se řekne "Tak už se probuď, holčičko!". Ani ve chvíli, kdy na plátně vidíte opět úvodní sekvenci. Každý z vás si vybere úroveň a zákrutu příběhu, na které chce (nebo musí) skončit. Pokud si jich vyberete víc a nepřistoupíte na nějakou jednoduchost typu: "Tohle se jí zdálo a tohle je ta realita", můžete začít uvažovat nad obsahem slova postmoderna. Nabízím tři mé vlastní zákruty. Porovnejte se!

Zákruta 1.: Film se odehrává v plných barvách, používá některé proprietky nezbytné pro brakové filmy, v centru dvě krásné ženy, celebrity a zákulisí, koneckonců je to o filmovém průmyslu v Hollywoodu. Je to zatraceně napínavá podívaná. Když se někdo směje, vás by mělo mrazit. Směšnost a děsivost zároveň.

Zákruta 2.: K postmoderně patří také hra se sebou samým. (Hru s divákem už přece máme za sebou, s tím přišla moderna a to je holt minulé století!) Kdyby Lynch někde prohlásil, že film natočil natruc nedovtipným interpretům, kteří napíšou, že režie se snaží (jen) o dvouúrovňové splynutí reality se snem, docela bych mu to věřil. Lynch přímými zobrazeními poodkrývá různé propojené reality a hledá diváka, který si ho chce užít i víckrát než jen jednou. Takže vztahy mezi jednotlivými identitami postav jsou docela složité.

Zákruta 3.: Závěr není, všichni přece žijí dál, filmy se točí a na výpadovce Mulholland drive se přece zase někdy stane bouračka. Budete-li se řítit tímto filmem, moje poučení na závěr zní: Pozor na řízení. Hlavně v zákrutách!

Mulholland Drive (USA, 2000), scénář a režie: David Lynch, kamera: Peter Deming, hrají: Justin Theroux, Naomi Watts, Laura Elena Harring.