Zajímají mě hraniční témata, a takový je i nácvik na všesokolský slet, říká režisérka Mária Pinčíková. Vznikl o něm film Na značky!

18. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mária Pinčíková

Několik let trénují na šestiminutové závěrečné vystoupení. Jsou organizovaní, jsou pod tlakem, zároveň pociťují intenzivní štěstí – tak popisuje absolventka dokumentární tvorby na Vysoké škole múzických umení Mária Pinčíková sportovce sdružené v České obci sokolské, s nimiž točila svůj celovečerní debut Na značky!. Film se promítá on-line na právě probíhajícím festivalu Jeden svět, režisérka pak byla hostem Ondřeje Cihláře ve Vizitce.

Před několika lety byla někdejší studentka bratislavské Vysoké školy múzických umení Mária Pinčíková na stáži v České televizi. Při večerní procházce Prahou si její kamarád potřeboval odskočit, přičemž jediné světlo v potemnělé ulici vycházelo z nedaleké tělocvičny.

16. všesokolský slet v pražské Eden Aréně, 2018

Když dvojice vstoupila, zjistila, že uvnitř probíhá nácvik na všesokolský slet 2018. Celá situace ji natolik fascinovala, že se na místě rozhodla, že na toto téma natočí absolventský film. Vznikl tak snímek Na značky!, který na pozadí pečlivého tréninku sleduje příběh dospívajícího cvičence Radka a trenéra Mirka. Film spojuje hranou, dokumentární a fiktivní složku, což v kombinaci s nápaditým střihem přináší řadu absurdních momentů.

Buď organizován!

Na sokolském hnutí, které, jak Pinčíková ve Vizitce řekla, stále stojí o nové cvičence a snaží se být svěží a přitažlivé i pro mladou generaci, autorku zajímá paralela s běžným životem a nutností být organizovaný na každé úrovni lidského fungování. Sama o sobě říká, že má problém s hněvem, že je „decentní nervák“, což jí – podobně jako Sokolům nácvik na slet – přináší stres i radost. Hraniční témata ji ostatně zajímají dlouhodobě. V současné době rozmýšlí, jak na ploše hraného filmu zpracovat sedm hlavních hříchů, v minulosti se coby fotografka věnovala kulturistům, vězňům a fotila také v Kosovu, Rusku nebo na Ukrajině. „Vězni se pohybují za hranou zákona, kulturisti na hraně fyzických možností. Zdá se mi, že člověka nejlépe poznáme a pochopíme právě v jeho extrémní poloze,“ říká. 

Čtěte také

Ve Vizitce popsala také svou filmovou cestu, která začala na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě. Přes pedagogický obor slovenský jazyk a literatura – výtvarná výchova se dostala k fotografii, již studovala na Slovensku i v Opavě. „Fotila jsem soubor o delikventovi Josefovi, byl vystavený na Měsíci fotografie v Bratislavě a v Polsku. Tam jsem přišla na limity fotografie a zjistila jsem, že to stále není můj vyjadřovací jazyk, že mu chybí zvuk a pohyb. A dala jsem si přihlášku na filmovou školu.“

Spustit audio