Zajímají mě emoce. Bližší jsou mi ty temnější, říká dokumentární fotograf Jan Mihaliček

Dědeček Jana Mihalička byl prvorepublikový pilot, který kvůli práci s mapami musel absolvovat fotografický výcvik. S filmem a vývojkou to po něm uměl i Janův tatínek, povoláním architekt. „Naučil mě vyvolávat filmy, dál jsem ale pokračoval jako samouk,“ vzpomíná Jan.

Spolek 400 ASA založili fotografové: Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Tomki Němec a Martin Wágner.|foto:Igor Gilbo

Myslel si, že půjde v otcových architektonických stopách, na školu jej ale kvůli původu nevzali, a tak skončil jako projektant. Tehdy podle jeho slov začal dělat první „použitelné“ fotky. Záhy se jal zaznamenávat dění kolem disentu, protikomunistické demonstrace a život v ulicích. Odtud už byl jen krok do redakce Lidových novin a také k profesní specializaci. Podobně jako ostatní členové skupiny 400 ASA se věnuje dokumentární humanistické fotografii.

Vyvázli jsme ze Sniper Alley

Za sebou má mnoho výrazných fotocyklů, spolu s Jaromírem Štětinou, někdejším zpravodajem Lidových novin, například mapovali situaci v Afghánistánu či Bosně; jen o fous tehdy vyvázli z hlavní sarajevské třídy, které se během války říkalo Sniper Alley.

Fotil také mezi Romy, přičemž bída romských osad je jen jednou z mnoha tváří. „Romský svět je stejně pestrý jako celá společnost. Mezi kamarády máme doktory, policisty, výtvarníky… Pro mě je jejich prostředí fotogenické proto, že dělají zajímavé věci. Hodně pracuji s romskými výtvarníky, kurátoruji výstavy, které romské umění přibližují většinové společnosti,“ říká Jan Mihaliček, jenž se se svou ženou Monikou, psycholožkou, někdejší političkou a členkou romských organizací, seznámil jak jinak než při focení.

Důležitou součástí Mihaličkova života byla také skateboardová a bruslařská komunita osmdesátých let; o akcích, na kterých fotil, i o domácí výrobě všech potřebných pomůcek mluvil ve Vizitce detailně.

La Putyka je jako rodina

Jedním z jeho posledních fotografických počinů je kniha Pot, slzy, La Putyka, kterou připravil spolu s tímto novocirkusovým souborem a kolegy Karlem Cudlínem a Janem Dobrovským.

Čtěte také

Rostislav Novák: Celý život si plním své sny. Cirk La Putyka je jedním z nich

Fotografie dokumentují covidové působení La Putyky v sále bez diváků, na přívěsech aut, když putovala po vesnicích, ve vypjatých momentech únavy i stresu. Pro Jana Mihaličku byla klíčová právě blízkost, jíž se členové La Putyky nebáli. „Kniha je pro mě výpovědí o souboru jako takovém, nikoliv o divadle. Díky principálovi Rosťovi Novákovi jsem začal fotit intimní okamžiky hereckého života, byl jsem schopný zachytit vyčerpání, slzy, vztahy mezi lidmi. Oni jsou jako rodina.“ Právě vztah lidí k prostředí stejně jako ony vypjaté emoce je to, co Mihaličku dlouhodobě nejvíce zajímá. Jak ve Vizitce řekl, jeho srdci i fotoaparátu jsou nejbližší emoce temné.