Zajímá mě, co dokáže hudba, která by v notovém záznamu neobstála, říká sound designér Martin Tvrdý aka Bonus

Fanoušky si získal jako člen kapel Sporto a Ememvoodoopöká a později i jako angažovaný raper Bonus, jehož deska Náměstí míru dostala v roce 2012 vůbec první hudební cenu Apollo. Introvertní role zvukového designéra nebo autora scénické hudby pro divadlo mu ale v posledních letech vyhovuje víc, a to hned z několika důvodů.

Martin Hůla alias Bonus|foto:David Neff/MAFRA,Profimedia

„Když člověk dělá pop, je svázaný tím, co skládal před tím, pořád to někdo porovnává. Na práci pro divadlo je super, že každý projekt řeším samostatně. Taky mě baví sloužit dané věci, spolupracovat s ostatními a neprosazovat svoje ego,“ říká. Pravidelně tvoří například s režisérem Jiřím Havelkou anebo tanečnicí a choreografkou Miřenkou Čechovou. „Důležité je pro mě pracoval se sémantikou zvuku, víc než běžné chápání hudby jako souzvuku not a akordů mě zajímá, co dokáže hudba, která by v notovém záznamu nikdy neobstála,” vysvětluje.

Hůlovu scénickou polohu ve Vizitce připomněla ukázka soundtracku ke komornímu filmu Sněží, který loni natočila režisérka Kristina Nedvědová, a také skladba nazvaná Yakhchal. Ta zase poukazuje na jeho spolupráci s hudebnicí, publicistkou a hudební kurátorkou Mary C, s níž se v rámci platformy ZVUK věnuje vzdělávání zájemců o tvorbu elektronické hudby.

Nulová potřeba slov

Ve Vizitce zazněla také píseň z roku 2016 s výmluvným názvem S.O.S. Hůla alias Bonus v ní napůl zpívá a napůl rapuje o tom, proč poslední dobou mlčel. „Po úspěchu Náměstí míru jsem začal ztrácet schopnost psát písničky a potřebu vyjadřovat se pomocí slov. Měl jsem i obtížné duševní stavy. Dost možná to byla poslední písnička, kterou jsem kdy složil.“ Na dobu po ceně Apollo vzpomíná jako na období častého hraní, v jednom roce absolvoval prý i 120 koncertů. V momentě, kdy si uvědomil, že neví, kde vystupoval před čtrnácti dny, začal od tohoto způsobu fungování ustupovat.

Z minulosti si s sebou ale pořád nese radost z objevování nových jmen, po nichž pak rád pojmenovává svoje projekty. Třeba alter ego Martin Tvrdý našel na benzínce na voze autodopravy. „Bylo to v době, kdy jsem se motal kolem hiphopu a říkal si, že nic víc, než kdy se raper jmenuje Tvrdý, už být nemůže,“ směje se. V současné době žádný název v rukávu nemá, zmínil ale svou spící skupinu Komunisti. „Chtělo by to resuscitaci, aby mohlo tohle jméno zaznít v kapelovém kontextu.”

Ještě déle než na hudební scéně se Martin Hůla pohybuje na poli grafického designu, je velkým fanouškem vizuální podoby knížek ze 60. až 80. let. 20. století a se svým Carton Clanem také sám knihy a časopisy upravuje. Postupně se ale i z tohoto oboru stahuje. Jak říká, knih je na světě hrozně moc a jemu je už zatěžko přispívat ke vzniku dalších.