Zahraniční divadla na festivalu v Plzni

14. říjen 2004

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Více než 22 tisíc diváků navštívilo 61 představení tvořících program 12. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo, který proběhl v září v Plzni a jehož se zúčastnilo 33 souborů. O úspěšných inscenacích českých a moravských divadel, jež byla na festival pozvána, jsme již informovali. Následující řádky proto věnujeme informacím o inscenacích, jimiž se na festivalu představily divadelní soubory ze zahraničí.

Vysoko nasadilo laťku první festivalové představení hamburské Kammerspiele Sedět v Hamburku: Intenzivní současná výpověď o touze po jiném životě, třeba v Berlíně, k němuž se hamburské tři sestry upínají, jako ty Čechovovy toužily po Moskvě. Předvádějí veskrze dnešní variaci na Čechova: sestry si stýskají, dětinským řáděním zahánějí strach z toho, že jim ujíždí vlak, touhu po dětech či po dobrodružství. Andrej je na cestách a do domu jim nasadil Natašu, která je nakonec vyštve - ale vlastně se tím jen odsoudí k nudě v prázdném domě. Jak má dnes žena najít štěstí?

Inscenace Sedět v Hamburku|foto: festival.divadlo.cz

Kroniky - lamentace polského Divadla Kozlí zpěv odkazují k výzkumům Jerzy Grotowského. Rytmizovaná mluva, stylizované kvílení, křik, vzdechy, nápěvy evokující Řecko či Blízký východ, tanečně stylizovaný, expresivní pohyb i mimika - extáze, v níž jako by interpreti vyjadřovali cosi ze skutečnosti, nad ní jako by se dostávali kamsi k podstatě života. Co na tom, že není zřejmé, že se hraje o Gilgamešovi, celek je fascinující: dokonalý jevištní tvar, technicky dokonalí zpěváci-tanečníci, nejen polští, ale všichni každopádně čerpající z polského mysticismu.

Je otázka, jestli soubor režiséra Bély Pintera maďarského Divadla Szkéné patří na mezinárodní festival, nicméně Rolnická opera je každopádně výborná cimrmanovská zábava. Smát se možno jednak odkrývání fantasmagorických zápletek, především ale kontrastu věcného, zemitého morytátu, ba barokní opery kombinované s maďarským folklórem.

Kroniky - lamentace|foto: festival.divadlo.cz

Režisér Valerij Fokin s petrohradským Akademickým divadlem složil inscenací Gogolova Revizora poklonu velikánu ruského divadla - V. Mejercholdovi. Navázal totiž na jeho verzi z roku 1926 a propracovaný princip biomechaniky. Fokinův Chlestakov (A. Děvotčenko) se právě mírou pohybové stylizace prudce proměňuje z nuly v nebezpečného cizopasníka, až pavoučího živočicha, který svou agresivní pohybovou "ovíjivostí" a nestydatou velkohubostí bezostyšně manipuluje okolím, jež fascinováno kolem něho tančí stále propracovanější rituální tanečky strachu a podlézavosti. Jejich dokonalost a jistá dekorativnost však zchlazují expresivitu celku a působí poněkud - akademicky.

Část Jaro z nejnovějšího projektu litevského divadelního studia Meno fortas, nazvaného Začátky - roční období, nahradila inscenaci Othella, kterou pro onemocnění jednoho z hlavních herců nemohl do Plzně přivézt režisér evropského věhlasu Eimuntas Nekrošius. Vizuálně pohybová kompozice Jaro vznikla na základě v hexametrech psané epické básně litevského klasika druhé poloviny 18. století Kristijonase Donelaitise. Není ilustrací jejích obrazů, Nekrošius se jimi - a patrně i vlastními vzpomínkami - nechává inspirovat a vytváří výrazně stylizované obrazy radosti z jarní přírody i náznaků všednodenního dění od dětských her, přes lidové zvyky, až po vztahy lidí či pracovní úkony. Asi právě odlišnost litevské přírody a obyčejů spolu s "nekrošiusovským" volným temporytmem dělala divákům problémy při snaze porozumět jednotlivým sekvencím.