Zadostiučinění nejskromnějšímu umění
Nejskromnější umění - tak zní titul svého času velmi objevné a inspirativní, dodnes v mnohém podnětné knížečky esejů Josefa Čapka, vydané v roce 1920 nakladatelstvím Aventinum. Je známo, že od oněch časů bylo takto označené umění rehabilitováno vícekrát, a to v různých estetických i uměleckých kontextech. Jako shrnující stvrzení působnosti Čapkových myšlenek, v jistém smyslu též i jako rehabilitace již rehabilitovaného, může být chápána velkorysá výstava s poněkud nevynalézavým názvem Josef Čapek: nejskromnější umění, odbývající se ve výstavních sálech pražského Obecního domu do 29. února.
Dominantní kurátorskou ambicí jistě bylo vystavit příklady děl, o nichž jednotlivé eseje pojednávají, a konfrontovat je s vlastní Čapkovou tvorbou z onoho období, kdy byl těmito "předobrazy" nejvíce okouzlen a jako malíř inspirován. Takto jsou zde zastoupeny malby vývěsních štítů, ilustrace dobrodružných knížek, dobové portrétní a žánrové fotografie, ale i ukázka nově se konstituujícího druhu umění - filmu (lze zhlédnout několik sekvencí z prvé filmové verze Fantomase z roku 1913). Jiné příklady vazby "nejskromnějšího umění" (konkrétně cirkusových plakátů 19. století) k české malbě dvacátých let 20. století (Wachsman, Štyrský, Muzika aj.), a dokonce i k pozdějšímu českému surrealismu jsou jistě odůvodněné skrze výchozí pocit okouzlenosti banalitou, nečekaně vyvstalou nostalgií všednosti, zároveň však poněkud rozvolňují výchozí kurátorský záměr. Domnívám se, že by se mohly stát spíše zárodkem samostatně tematizované, na jiný způsob objevné výstavy, která by Čapka pouze zahrnula mezi ostatní spřízněné autory, zkoumajíc vzájemnost významových a výrazových vazeb a vztahů.
Zmíněný kurátorský úkrok však není jediný. V intencích výstavní koncepce je přítomna i její zacílenost na dětského diváka, daná bezpochyby přihlédnutím k vánočnímu času, odůvodněná však v podstatě dosti protichůdnými předpoklady - jednak vlastní Čapkovou ilustrátorskou tvorbou pro děti, jednak inspirovaností jeho avantgardistického projevu výtvarným dětským projevem. Na výsledku (autorka výstavy Alena Pomajzlová) je naopak pohříchu příliš patrné, že orientace na dětské návštěvníky je výstavě přisouzena jaksi nádavkem. To bychom po dětech chtěli o to více, oč méně celek výstavy naplňuje čapkovský ideál (mějme na mysli oba Čapky) čistoty, jednoduchosti a racionality formy.
Zamýšlená představa konfrontace mezi uměním vysokým a nízkým, centrálním a okrajovým, jež by měla diváka dovést až k samotným východiskům umělecké imaginace, je takto ve výsledku poněkud oslabena. Čapkovské téma ostatně nabízelo ještě další úhel pohledu: většina z nás, výtvarné umění vstřebávajících, svou cestu k němu počínala právě - a snad i nutně - skrze jeho pokleslou podobu, a jen nemnozí se vyšplhali až k osamoceným výšinám umění sebe sama hledajícího, masám vzdorujícího. A právě podivuhodnost této cesty, již měl Josef Čapek ve svých esejích rovněž na mysli, aniž by chtěl být psychologem či sociologem umění, není na výstavě - domnívám se - reflektována vůbec.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
