Žádné falešné řeči! Divadlo pro teenagery nesmí lhát

Z inscenace Vnitřní nepřítel, Divadlo Polárka
Z inscenace Vnitřní nepřítel, Divadlo Polárka

Na nejednoznačnost tohoto žánru se zaměří Lukáš Křížek, mladý divadelní publicista a student divadelní vědy na Karlově univerzitě. Se svými kolegy z katedry reflektuje inscenace letošního ročníku Festivalu 13 +, který pořádá pražské Divadlo v Dlouhé.

Od 6. do 11. února se konal již desátý ročník festivalu 13+ nejen pro teenagery, který nabídl celkem osm inscenací. V dopoledních a večerních představeních se řešila svoboda, manipulace, odvážná láska, ale také rizika kyberprostoru. Náměty byly ryze současné, ale nalezli bychom i tituly odkazující k minulosti či dystopické budoucnosti. Festivalové texty, své bezprostřední reflexe, jsme v pořadu doplnili o několik komentářů, abychom se dále mohli věnovat rozhovorům s tvůrci a otázkám divadla pro mládež, jakými jsou například věkové hranice či doprovodné programy.

Z inscenace Bez keců a bez autorit!, Městské divadlo v Mostě

Co hrát a jak to inscenovat

Inscenace bychom mohli rozdělit do pomyslných tří kategorií. První je ta podbízivější (ovšem zcela legitimní), kdy je využíváno karikatury, účelných „pubertálních“ prostředků a nespoutaného (příliš popisného, neustále „hlasitě“ přiznávajícího) hraní si na mladé, které hrají pro mladé. Přechod mohou tvořit ty, které se snaží bytostně ctít zvolené téma, čímž leckdy dochází k nesouladu „didaktické“ formy a další rozměr postrádajícímu obsahu. Poslední kategorie pak „neřeší“, hraje-li dostatečně pro mládež, ale snaží se vyprávět skutečný příběh. Příběh, který jevištně nese vše potřebné, nebojí se explicitnosti, upřímnosti a atakuje proto cílovou skupinu mnohem silněji, protože už nepotřebuje okatě dovysvětlovat, hrát si na kamaráda. Všechny inscenace pak vytvářejí jakýsi korpus základní problematiky divadla pro mládež – co pro ni hrát a především: jak to pro ni inscenovat.

Z inscenace „#nejsemrasista_ale", Divadlo Petra Bezruče

Je to dost zásadní věk, kdy se zvyšuje, že pokud vás to divadlo otráví, tak třeba na pět let tam nebudete chodit. Pokud vás zaujme, tak se může stát, že vás zaujme na zbytek života. Takže je to velká zodpovědnost.
Jiří Ondra, režisér inscenace Bez keců a bez autorit

Divadlo pro teenagery nesmí lhát

„Pokud se o nich neodvážíme říct, že to jsou svým způsobem dospělí, tak jsou to minimálně lidi, kteří se – pro sebe vnitřně – za dospělé považují. Chtějí být nahlíženi svým okolím jako typ dospělého člověka, jako osobnosti. A mám dojem, že si tím pádem zaslouží, aby byli konfrontováni s dospělými tématy, aby se na ně nenahlíželo jako na děti, které je potřeba ušetřit komplexnosti vidění světa.“ Uvažuje umělecký šéf Divadla Polárka ve svém rozhovoru, přičemž s ním dříve zpovídaný Jiří Ondra nápadně souzní: „Publikum je citlivé na jakoukoliv faleš, divadelní manýru nebo divadelní machu a je velmi schopné rozlišovat, čemu věří a čemu nevěří“.

Jedním z vrcholů festivalu byla inscenace Divadla Polárka Vnitřní nepřítel. Text francouzské dramatičky Marylin Mattei byl českému publiku představen již v roce 2017 na festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu jako scénická skica.

V lednu následujícího roku jej Polárka s režisérem Filipem Nuckollsem uvedla v plnohodnotné premiéře. Věnovali jsme se jí proto na větším prostoru, od rozhovorů s tvůrci a herci po zamyšlení se nad workshopy k takovému typu představení.

Z inscenace 451 stupňů Fahrenheita, Činoherní studio Ústí nad Labem

Stejně jako festival, tak i tento díl, věnovaný mladému divadlu, uzavírá nejnovější inscenace Divadla v Dlouhé. Dramatizaci novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma představí dramaturg Štěpán Otčenášek a herec Pavel Neškudla v rozhovoru Veroniky Štefanové.

My, vzhledem k tomu, že hrajeme pro mladé publikum, pro které jsou ty události už těžkou minulostí a mnohé z nich už to ani moc nezajímá, tak máme pocit, že by bylo dobré jim to připomenout.
Štěpán Otčenášek

Objevuje, experimentuje, komunikuje

Letošní Festival 13+ ukázal, že tuzemská scéna divadla pro mládež aktivně posouvá své hranice. Nebojácně objevuje, experimentuje, komunikuje. A to nejen z hlediska širokého spektra žánrů – či lépe řečeno inscenačních postupů, ale i veškerého dramaturgického, režijního i koncepčního uvažování. Přes dva tisíce převážně mladých diváků tak bylo popostrčeno k tomu, aby s návštěvou divadla nezaháleli.

Z inscenace Romeo, Julie a tma, Divadlo v Dlouhé