Zábava a divadlo v Etymologiích Isidora ze Sevilly

Isidor nevynikal původností myšlení, většinu jeho prací lze označit za kompilace (což ovšem v jeho době nebylo nic hanlivého). Často si vypomáhal citáty či přejímáním názorů předešlých, především církevních autorit. Jeho encyklopedie však měla mimořádný význam - po celá staletí se užívala jako zásobárna vědomostí. Zprostředkovávala vědění z dob, které již přestaly existovat: říše římská patřila vzdálené minulosti. Z obsáhlého díla již vyšla v příkladném latinsko-českém vydání, opatřeném podrobnými vysvětlivkami, téměř celá polovina, nejnověji pak 18. kniha.

Isidor ze Sevilly|foto: e.uni-magdeburg.de

Tento díl Etymologií patří k nejvzrušivějším, protože se dotýká ve velice širokém okruhu zábavy. A pojetí může na první pohled šokovat: Isidor za zábavu považuje, ve shodě s pozdně antickým pojetím, vlastně vše, čemu lze přihlížet. Začíná válečnými boji (!), pokračuje sportovními hrami, cirkusovými vystoupeními a přes divadlo se dostává až k vražedným gladiátorským zápasům. Všechny tyto aktivity vnímá jakoby v jedné nerozlišené rovině, jako cosi navzájem si rovné (a shodně odsouzeníhodné). Právě původ v pohanství - a nikoli prolévaná krev či etické principy - se stává základním motivem odmítání.

Pro mě nejzajímavější jsou pasáže o divadle. Isidor nemohl znát jeho klasickou podobu, nové texty již po celá staletí nevznikaly a samotné hraní her bylo definitivně zakázáno v roce 568, tedy zhruba v době, kdy se Isidor narodil. Není známo, zda měl nějaké vlastní zkušenosti s touto činností (zda třeba někdy spatřil potulné kejklíře), snad mohl vidět dosud zachované stavby divadel. Každopádně jeho popisy jsou dosti zmatené, divadelní akci zaměňuje s recitací, splývá mu s básnictvím. Zjevně nezná ani Aristotelovu Poetiku.

Divadlo ztotožňuje s vykřičeným domem, přičítá mu šíření neřestí (což má pravdu, protože pozdně antické improvizované útvary jako mimus a pantomimus byly značně přisprostlé a nevybíravé v předváděných situacích), ale především mu zazlívá spjatost s pohanskými božstvy, tedy čímsi démonickým. A končí výzvou, aby křesťané takovou podívanou z duše nenáviděli. Při čtení jeho textu se mi vybavila Borgesova povídka Averroesovo hledání: slovutný arabský vědec píše komentář k Aristotelově Poetice, aniž by byl schopen pochopit, o čem tento spis vlastně pojednává. Isidor se ocitl v podobné situaci...