Za nejasně tušeným cílem se lidé vydávali odnepaměti. Pro mě byl tím cílem internet, říká umělec Federico Díaz

16. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Federico Díaz

„Zajímá mě internet a potom další technologie, které mi pomáhají otesávat data jako taková,“ říká vizuální umělec Federico Díaz. Po otci má argentinské kořeny a také touhu angažovat se a zkoumat, co fúze umění a robotické práce unese. „Z rodiny jsem si odnesl to, že málokdy mívám strach.“ Muže, jenž v současné době vystavuje v pražské galerii Pro arte, do Vizitky pozvala Markéta Kaňková.

Tři půlměsíce a beránek – tak vypadá erb spjatý s rodinou vizuálního umělce Federica Díaze. Její kořeny najdeme ve španělské Andalusii, a jak Díaz ve Vizitce prozradil, patřila k těm, které financovaly objevitelské výpravy do Jižní Ameriky.

Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově otevřelo 18. dubna 2019 výstavy prací, které vytvořili Kateřina Šedá, Federico Díaz a Karel Valter

Právě tam, v Argentině, se narodil jeho otec, jenž se jako fotograf a dokumentarista angažoval v politicky třaskavých oblastech. I proto se Díaz celoživotně zajímá o prostupování politiky a technologií do umění a veřejného prostoru, i proto rozumí lidem, kteří se před několika sty lety vydávali na výpravy za jen nejasně tušeným cílem. „Poznávat světy, které neexistují, je pro lidstvo důležité. Dřív se lidi vydávali do míst, o kterých měli pocit, že je obohatí. Pro mě byl v 90. letech takovým světem internet,“ říká.

Čtěte také

Díazův otec studoval v 60. letech na pražské FAMU, se svou partnerkou, Díazovou matkou, pak odešel do New Yorku, odkud se ale pár nakonec vrátil. Federico se narodil v Praze, až do devíti let na něj však doma mluvili španělsky. Tatínek chtěl rodinu přestěhovat do Argentiny, nakonec se tak ale nestalo a Federico mohl později studovat na Akademii výtvarných umění u sochaře Karla Malicha. Pro Díaze to byla klíčová osobnost.

 „Když mě k sobě do ateliéru přijal, konfrontoval mě s něčím, co se na střední škole neprobírá: s neviditelnými energiemi. Sledovali jsme pohyb hejna špačků anebo třeba pohyb větru. Vnímali jsme nehmatatelnou přírodu. Malich byl mistr jednoduchosti a přirozenosti,“ vzpomíná na svého učitele. Jejich role se obrátily v roce 2013, kdy Valdštejnská jízdárna nabídla Malichovi velkou retrospektivní výstavu. Díaz patřil mezi její iniciátory a připravil také její architektonické řešení, což je další z oblastí tvorby, o níž se ve Vizitce zmínil.

Federico Díaz: Prosperita Pro arte, expozice

Málo slov, hodně emocí

Federico Díaz vzal za svou definici někdejšího ředitele The Brooklyn Museum v New Yorku Roberta T. Bucka a hovoří o sobě jako o vizuálním aktivistovi. Cílem jeho práce je v člověku bez velkých slov aktivovat emocionální pnutí a potřebu o viděném přemýšlet.

Často k tomu používá zvuk a hudbu, která podle něj hraje velkou roli v modelování lidské duše, jeho doménou je pak zmíněná technologie: kromě internetu často a úzce spolupracuje s roboty. Algoritmy a technologie jsou pro něj zkrátka prostředky, kterými se může dotýkat neviditelného – ať už „malichovského“ toku přírody, anebo emocí.

Federico Díaz: Prosperita Pro arte, expozice, LacrimAu II

V současné době vystavuje v pražské galerii Pro arte. K vidění jsou tu i oba projekty, o nichž ve Vizitce detailně hovořil. Zatímco LacrimAu neboli Zlatá slza, plastika připravená pro český pavilon na Expo 2010 v Šanghaji, hovoří jasnou řečí symbolů a návštěvníky pomocí technologií konfrontovala s jejich vlastními aktuálními emocemi, práce pojmenovaná Outside Itself reagovala na fyzický pohyb okolí.

Instalace sestavená z tisíců černých lesklých plastových kuliček vyrazila v roce 2011 na benátské Bienále, kde v místnosti o rozloze 100 x 50 metrů během čtyř měsíců sledovala chůzi návštěvníků. „Přenášeli jsme ji do prostorové mapy, kterou jsme pomocí robotů převedli do 3D modelů,“ popisuje Díaz. „Během výtvarného Bienále ovšem začalo i Bienále filmové, a ta vlna se najednou změnila. Jako kdyby se lidé z filmového průmyslu pohybovali úplně jinak.“ 

Spustit audio