Za kouzlem venkovských sakrálních staveb: Objevte s Vltavou pětici zapomenutých památek s živou současností
Z Lorety na Spáleném vrchu zní andělská hudba
K odlehlé loretě na Spáleném vrchu musí poutníci urazit z Vlašimi víc než tři kilometry. Jsou ale odměněni výjimečným zážitkem. Na vrcholu kopce projdou sedmiřadou monumentální alejí přímo k mimořádně cenné stavbě, která si dochovala autentické barokní prvky.
Loretu postavila vlašimská hrabata v roce 1704 na tehdy zdaleka viditelném místě, na vyvýšenou terasu, kterou z východu i západu doplňují oblouková schodiště. Z každé strany stavby jsou dvoje dveře. Kněz sem zpočátku jezdíval z Vlašimi každý den na koni. Posléze církev postavila i faru, která sloužila jako příbytek pro kněze i dům pro poutníky. Mše v loretě farář sloužil každý den. Poutníci se tu zpovídali a přijímali svátosti.
Oproti současnosti tu tak bývalo opravdu rušno. V tuto chvíli se totiž loreta otevírá lidem jen jednou za rok v září, při mši u příležitosti narození panny Marie. Vlastní ji město Vlašim, které stavbu po revoluci převzalo od státních lesů ve zdevastovaném stavu. A Vlašim, která dokončuje kompletní opravu lorety, pro ni nemá využití. Fara v sousedství teď patří soukromému majiteli.
„Lorety jsou přesnou kopií nazaretské chýšky panny Marie, svatého Josefa a Ježíška, kterou do italského města Loreta přenesla rodina Angeli,“ připomíná farář Jaroslav Konečný, který tu každým rokem při pouti organizuje mši. Protože i interiér lorety musí kopírovat původní stavbu mariánské chýše, není v těchto stavbách místo pro kůr. Stavitel lorety u Vlašimi proto prostor pro zpěváky ukryl asi čtyři metry vysoko do silné zdi, čelem k oltáři po levé straně. A protože účastníci mše slyší zpěv jakoby shůry, zdálky, říká se, že ve vlašimské loretě zní andělská hudba. „Nevím o žádné jiné loretě, kde by něco podobného měli,“ říká Jaroslav Konečný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
