Za českou fotku je ve světě stále třeba bojovat, říká historik umění Antonín Dufek. Díky jeho práci objevujeme černobílou krásu K. O. Hrubého

Černobílé fotky dávno zmizelých brněnských zákoutí, které se svou kvalitou mohou rovnat obrázkům ze slavné agentury Magnum. Snímky slovenského folklóru i reliéfů krajiny, které připomínají současnou ekologickou fotografii. Inscenované fotky ve stylu nové vlny, k tomu příručka krajinářské fotografie, pedagogická činnost, jež vyústila k založení prapředka Institutu tvůrčí fotografie, reportážní práce pro časopisy, fundovaná kritika. Rychlost a okamžitá reakce, praktický přístup ke všemu, co se kolem něj mihlo.

Čtěte také

Focení bývalo snazší, lidi si nepotřebovali chránit identitu, říká portrétista Ostravy Viktor Kolář. Vytvořil soubor, který se dá jen těžko nahradit

To všechno jsou atributy vystudovaného právníka a talentovaného fotografa Karla Otto Hrubého (1916–1998), jehož výběrovou výstavu téměř až do konce května můžeme vidět v Domě fotografie při Galerii hlavního města Prahy. Jedním z jejích kurátorů je historik umění a někdejší kurátor nově vznikající fotografické sbírky Moravské galerie v Brně Antonín Dufek, jenž se s Hrubým osobně znal. „Přáteli jsme nebyli, já si totiž na rozdíl od něj se vším lámal hlavu. Ale respektovali jsme se a já se od něj hodně naučil,“ vzpomíná pan Dufek. Díky jeho systematické práci na schraňování fotografického odkazu K. O. Hrubého si umělcovu rozsáhlou tvorbu můžeme ve velkém prohlédnout poprvé, respektive podruhé: první vhled do práce vídeňského rodáka nabídl před několika lety brněnský Dům umění.

„Když Hrubý končil, přinesl mi několik metrů svého díla, ze kterého jsem si mohl do sbírky vybrat. Snažil jsem se zvolit to nejlepší, dlouho ale trvalo, než se všechno zapsalo, zhodnotilo a než se sehnaly peníze na výstavu,“ vysvětluje, proč Hrubého snímky čekaly tak dlouho na řádné ocenění.

Potřebovali jsme práci ve stejném městě

O postavení K. O. Hrubého na tehdejší i současné fotografické scéně mluvil Antonín Dufek detailně, stejně jako o své další pečlivé a široké kurátorské a výstavní kunsthistorické práci, za kterou byl v roce 2010 odměněn titulem Osobnost české fotografie.

Čtěte také

František Drtikol. Fotograf aktů a Buddha ze Spořilova

Do širokého světového povědomí se v minulosti snažil dostat české fotografy – Jaromíra Funkeho, Jaroslava Rösslera, Františka Drtikola či Jana Svobodu, ve Vizitce ale řekl, že má pocit, že neuspěl. „Za českou fotku je ve světě stále třeba bojovat. Být akceptovaný ve světě, který má své autory a své žebříčky hodnot, je nesmírně těžké. Třeba s Jaromírem Funkem, který je ve fotografické avantgardě na úrovni Františka Kupky v malířství, se mi to podařilo jen velmi málo. Neprorazil ani Rössler, Drtikol je akceptovaný díky svým aktům. Ano, Funkeho, Drtikola nebo Sudka dnes najdeme ve světových sbírkách, ale třeba právě Jana Svobodu se mi do nich dostat nepodařilo,“ mluví o zajímavé osobnosti české fotografie dvacátého století, která se ve své tvorbě inspirovala předměty denní potřeby i malířstvím.

V rozhovoru se pan Dufek vrátil i do let, kdy s manželkou potřebovali sehnat zaměstnání ve stejném městě, a proto mu – odborníkovi na gotické umění – přišla vhod nabídka na práci v tematicky vzdálené sbírce grafiky (a k ní přidružené fotografii), mluvil o době, kdy se z fotky stal oficiálně akceptovaný umělecký žánr (a co to znamenalo), a taky o tom, proč má rád tvorbu písničkářky Muchy nebo hudebníka Martina Kyšperského.