Z tělocvičny až na vrchol českého divadla aneb Dejvické divadlo slaví čtvrt století

13. prosinec 2017
Fotografie z inscenace Zásek, kterou uvádí Dejvické divadlo v režii Ivana Trojana

Jakým vývojem prošlo Dejvické divadlo za uplynulých pětadvacet let? Co se v něm změnilo a co dodnes přetrvává? V čem spočívá pověstné kouzlo dejvického souboru a jeho jedinečného herectví? A jaká budoucnost čeká tuto scénu s novým uměleckým vedením a pod sílícím tlakem filmových nabídek? O tom všem hovoří současní i bývalí členové souboru, režiséři i divadelní kritici. V pořadu také zazní ukázky a písně z úspěšných inscenací. 

Jaroslav Plesl

Na začátku historie Dejvického divadla, pětinásobného držitele ocenění Divadlo roku, byla zapomenutá tělocvična, dlouhá léta využívaná jen jako sklad harampádí. Právě tyto prostory získal začátkem 90. let Obvodní kulturní dům v Praze 6 náhradou za sály, o které přišel během restitucí. Ředitelkou nově vzniklého divadla se stala někdejší vedoucí kulturního domu Delta Eva Měřičková, která v čele této scény zůstala dodnes.

Začátky byly hodně divoké, stavební firma, která dělala přestavbu, nebyla úplně nejsolidnější, peníze od nás použili na jinou stavbu a pak neměli na to, aby to tady dodělali. Jednotlivé profese se tady honily doslova s pistolí v ruce.
Eva Měřičková

Plánované slavnostní otevření bylo v říjnu 1992, ale protože vše bylo v provizorním stavu, po několika představeních bylo divadlo opět uzavřeno a znovu se otevřelo až v prosinci.

První soubor, který do divadla v roce 1992 nastoupil, tvořila skupina čerstvých absolventů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, vedená režisérem Janem Bornou. Ten se v roce 1996 rozhodl se svým souborem přejít do Divadla v Dlouhé. Ředitelka Eva Měřičková se společně s dramaturgyní Evou Sukovou rozhodly oslovit další absolventský ročník DAMU. Tentokrát padla volba na studenty Miroslava Krobota, který tou dobou působil jako režisér v Národním divadle. K všeobecnému překvapení se i sám Miroslav Krobot rozhodl opustit jistoty, které skýtala zlatá kaplička, a nastoupit do Dejvic jako umělecký šéf.

Miroslav Krobot

Já jsem nějaký velký důvod odcházet z Národního divadla neměl, ale bylo mi po čtyřiceti a říkal jsem si: přece tady nebudeš napořád! A tak jsem zcela vědomě zvolil riziko. Celou dobu jsem žil z představy divadla 60. let, které pro mě formuloval Činoherní klub nebo Divadlo Na zábradlí. Zajímalo mě herecké divadlo, povídání z očí do očí, herce s divákem. Chtěl jsem mít v souboru především lidi, kteří si budou rozumět, a bude to z jeviště cítit. Myslím, že komunikace byla pro mě důležitější než samotný divadelní efekt.
Miroslav Krobot

Studenty Krobotova absolventského ročníku DAMU brzy doplnili i starší, zkušenější herci. Na podzim roku 1997 do Dejvického divadla přichází Ivan Trojan, Martin Myšička a Lukáš Hlavica. O rok později Igor Chmela a David Novotný.

03823142.jpeg

„Všichni jsme věděli, že je to nějaká nejistota a že začínáme skoro od nuly. V těch začátcích jsme často počítali, kolik diváků přijde, neměli jsme hned vyprodáno jako teď,“ vzpomíná na první léta v Dejvickém divadle Ivan Trojan, jehož odchod z Divadla na Vinohradech tehdy mnozí považovali za velkou chybu. Že šlo naopak o skvělou volbu, se potvrdilo už na začátku nového tisíciletí. Přelomem se stala inscenace Oblomov v režii Miroslava Krobota. Ivan Trojan získal za titulní roli Cenu Thálie, sláva i návštěvnost divadla začaly strmě stoupat.

Ono si to samo řekne. Světoznámý kontrabasista Miroslav Vitouš se ohlíží za svou bohatou kariérou

Miroslav Vitouš

Jeden z nejslavnějších českých jazzmanů oslavil 6. prosince sedmdesátiny. Přinášíme obsáhlý dvoudílný rozhovor, ve kterém uslyšíte mimo jiné vzpomínky na legendární Junior Trio, týden účinkování s Milesem Davisem, na skupinu Weather Report nebo spolupráci se stylotvorným vydavatelstvím ECM.

„Oblomov byl zcela mimořádnou inscenací a krátce po něm přišly Příběhy obyčejného šílenství v autorství a režii Petra Zelenky. To byl takový tandem, který najednou dostal Dejvické divadlo na špici českého divadla,“ říká divadelní kritik Vladimír Mikulka. Následovaly další úspěšné tituly, jako byl Teremin nebo Dabing Street režiséra Petra Zelenky, Černá díra Jiřího Havelky, Muž bez minulosti nebo Brian v režii Miroslava Krobota, Dealer’s Choice režiséra Jiřího Pokorného, Ucpanej systém, Racek a Vzkříšení režiséra Michala Vajdičky nebo Zimní pohádka v režii Ondřeje Spišáka.

02830394.jpeg

Režiséři i divadelní kritici se shodují, že vynikající herectví souboru Dejvického divadla nemá v Česku konkurenci. „Herci podehrávají, zároveň to dělají s takovým ironickým odstupem. Jsou velmi sebejistí, a přitom neexhibují, nedělají extempore. A to je naučil Miroslav Krobot. Hrají s ironií a s velkou jistotou, že to, jak to dělají, bude mít úspěch. A ono má!“ potvrzuje šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král.

Milý Jirko, uvažuji, že bych šel v září na studie do SSSR, psal Havel v roce 1956

Jiří Kuběna

Dosud nepublikované dopisy Václava Havla s Jáchymem Topolem. A archivní nahrávky Jana Třísky a Jiřího Kuběny. Ohlédněte se za skupinou Šestatřicátníků.

A divadelní kritik Vladimír Mikulka dodává: „Ono je to vlastně svým způsobem obyčejné kouzlo. Jsou tam herci, kteří dokážou výborně pracovat s komorním, intimním prostorem malého sálu, takže hrají velmi nenápadně, ale přitom intenzivně. K dokonalosti to dovedl zejména Ivan Trojan nebo Igor Chmela. A s tím potom vstupují do kontrastu takové výraznější typy, zejména dámy, jako je Simona Babčáková nebo Tatiana Vilhelmová, které hrají výrazně, ale přitom netrhají kulisy, dokážou tu intenzitu dát do takového uměřeného až filmového projevu. Umí pracovat s detaily. Zároveň, což se týká spíš stylu, oni málokdy hrají navážno, je to divadlo, pro které je typická tragikomedie. I do vážných rolí dokážou dávat ironický odstup a naopak do komedie přidávají takový spodní, temný proud.“

Pro větší slávu české vědy a českého národa. O přednostech i slabostech Václava Hanky, českého vědce a badatele

02243637.jpeg

V sobotu 16. září 2017 uplyne 200 let od okamžiku, kdy Václav Hanka poprvé vzal do ruky vzácný rukopis. Vzácný v každém případě, i když se  něm v našem kulturním povědomí panuje přesvědčení, že je to falzum a jeho autorem je sám nálezce. Podle místa objevu je i označován - Rukopis královédvorský. Rozpoutal řadu vášní a domněnek.

Herectví Dejvického divadla obdivuje i režisér Petr Zelenka, který si právě s tímto souborem vyzkoušel svoji vůbec první divadelní režii.

Pro mě je nejvíc fascinující, že tam přijde někdo jako Hynek Čermák z Divadla ABC, a po dvou letech máte pocit, že on to Dejvické divadlo zakládal, že tam patří. Dejvičtí mají velmi výraznou stylizaci a ten herec, který tam přijde jako host nebo jako nováček, začne fungovat v tom jejich režimu. To mě fascinuje, jak jsou schopní předávat svoji DNA nové buňce.
Petr Zelenka

Osmnáct let byl uměleckým šéfem Dejvického divadla Miroslav Krobot, který soubor formoval po stránce herecké i stylové, v dramaturgii kombinoval inscenace klasických her s autorskými kusy i zcela novými a pro soubor neznámými formami, ať už šlo o improvizovaná představení nebo nejrůznější hudebně činoherní díla. V roce 2014 nastoupil na post uměleckého šéfa režisér Michal Vajdička, který ale vydržel jen dva roky, a od ledna 2017 soubor vede herec Martin Myšička.

A jaké bude další směřování Dejvického divadla?

To je těžko říct. Herecká divadla často končívají u komerčního, konzervativního repertoáru a konvenčního stylu práce a toho bych se bál. Samozřejmě netvrdím, že to tak dopadne. Martin Myšička je velmi inteligentní člověk a podle toho, co plánují v této sezoně, vypadá to velmi lákavě. Myslím, že kombinace, kterou zavedl Miroslav Krobot, na jednu stranu ten jejich proud, který umí, a na druhou stranu dělání věcí, které jsou dobrodružné, napínavé a nejisté, to je to, čeho by se měli držet.
Karel Král

  • Divadlo
  • Zpráva